Wii Sports Resort: Rodinné zápolení
- RecenzePozor na všímavé děti!
Wii Sports jsou klasika. Bowling, tenis, baseball, golf a box zná každý majitel Nintenda. Volným pokračováním této hry je další soubor sportovních disciplín pod názvem Wii Sports Resort. Součástí balení je malá krabička s názvem Wii Motion Plus, která se připojí do spodní části ovladače Wii Remote. Díky této nové periferii je výrazně vylepšena přesnost pohybového ovladače, který tak reaguje na sebemenší změnu pohybu, čehož je využito v řadě nových sportovních her.
Nabídka je skutečně široká, z minulé verze zůstal vylepšený bowling a golf, přibylo například šermování, vodní lyže, kanoistika, cyklistika, frisbee, ping pong nebo basketball. Věrnost ovládání dle mého soudu nejlépe vynikne u lukostřelby. Do levé ruky vezmete ovladač, namíříte ho na obrazovku a nunchukem natáhnete tětivu. Pak stačí pečlivě zamířit, pustit tlačítkem na nuchucku tětivu a šíp letí savanou. Než tisíc slov ale vše mnohem lépe vyjádří jedno video.
Po čase objevíte další kouzlo hry. Všechny sportovní disciplíny se totiž odehrávají na ostrově Wuhu (ne, Sodor je úplně jiný ostrov). Takže když v letecké hře ovládáte letadlo a plníte misi, létate nad všemi sportovišti. Ba co víc, na těchto sportovištích vidíte v akci různé postavičky, přičemž část z nich jsou vámi vytvořené figurky, které jsou vám podobné a používáte je ve hře (v našem případě maminka, tatínek, Klárka, Adámek a celá řada příbuzných a známých).
No a jednou takhle Klárka letěla nad golfovým hřištěm a viděla na procházce tatínka s úplně cizí ženou.
Také rádi konzumujete sladké výkaly?
- RecenzeKde by byl svět bez psychoanalytiků
Mám rád Johnnyho Deppa. Zvláště ve filmech Tima Burtona. A především ve snímku Karlík a továrna na čokoládu. Viděl jsem jej asi třikrát. Zas a znovu jsem obdivoval fantazii tvůrců, žasl nad přívalem gagů a záviděl autorům jejich nekonečnou řadu nápadů přetavenou do množství fantaskních výjevů. Poutavý příběh, nádherné kulisy, famózní herecký projev Johnnyho Deppa v mistrovské režii Tima Burtona. Klasika. Skvěle odvedená práce. Ovšem nic víc.
V jaké nevědomosti jsem to však žil! Naštěstí jsem prohlédl. Včera totiž vyšel v Britských listech článek, od kterého jsem se nemohl odtrhnout i přes jeho neuvěřitelnou délku (cca 18 normostran). Jan Stern v něm film rozebral do posledního detailu a nabídl vysvětlení snad každé scény snímku. Hned v úvodu se dozvídáme to nejdůležitější:
První otázka musí znít: proč továrna? Odpověď na makroúrovni je jasná, továrna v Karlíkovi zastupuje industrialitu a průmyslovost. Na mikroúrovni pak reprezentuje sféru jáství. Podstatnější se však jistě jeví motiv čokolády. Co ona znamená? Co se to dnes vyrábí v tom industriálním jádru našeho světa? Kterýže to produkt nám vytlačil z trhu absolutno, jehož se tak obával Čapek? Tak si to hezky rozeberme.
Na povrchu toho produktu je nádherně barevný obal se značkou pana továrníka Williho Wonky. Barevnost, to je vizuální kód popu, imagologie, chcete-li. Modla značky, to je jeho kód existenciální: fetišismus. Pod touto svrchní vrstvou nachází se tajuplná vrstva další: staniol. Tedy lesk, jež je symbolem idealizace, purifikace, očištění. A co je idealizováno? A proč vlastně?
Inu, to je prosté. Idealizace je nutná, neboť samo jádro produktu, sama čokoláda, není ničím jiným než hovnem, čili produktem anality, pro západ nejdráždivější pudovosti. A toto hovno je smícháno s cukrem, se sladkostí, tedy chutí v našem nevědomí připisovanou mateřskému prsu.
Kdo někdy ochutnal stoprocentní čokoládu, ví, že není ani trochu sladká. Za klíčovou pochoutku západu byla vybrána jen a pouze kvůli fekální barvě a konzistenci. Protože však zvěcněná analita má oslovovat v praxi především naši oralitu, musí být zmutována s principem ještě regresivnějším, prsním.
Tato konfigurace je klíčový vynález naší postabsolutní modernity. Toto je obsah všech našich továren, tuto pudově-utilitární, fekálně-idealizační směsku kupujeme si všichni dnes a denně v takové či onaké podobě. Tuto hostii vkládáme si všednodenně do úst.
Je jedno, zda konzumujeme zrovna televizní program, life-stylový časopis či politickou stranu. Vše je dnes čokoládou, vše převzalo její značkovo-staniolovo-cukro-hovnivou strukturu. V jádru našeho světa je zkrátka továrna na čokoládu.
Těším se, až se na film podívám znovu. A s pořádnou zásobou čokolády na stole. Raději však hořké.
Avatar 3D: Nic pro filmové intelektuály
- RecenzeMy ostatní ale hýkáme nadšením
Jasně. Také jsem kdysi chodil výhradně na artové snímky a pohrdal dabovanými tituly. Film musel mít náročný děj, který nebylo možno jednoznačně rozklíčovat ani po dvou celovečerních kavárenských debatách. Teď se ale chci bavit už v kině. A dnes, po bezmála čtyřiceti letech chození do kina, jsem viděl nejzábavnější film svého života.
Avatar. Čekal jsem něco velkého. Načetl jsem si o tom hodně. Nemohl se dočkat. Ale kurva, tohle jsem vážně nečekal. Téměř tři hodiny jsem nehnutě seděl a zíral. Přál jsem si, aby ten nádherný výlet neskončil. Můžete si říkat co chcete. Třeba že děj je prostinký, film vykrádá už stokrát viděné, nebo že se příběh veze na populární ekologické vlně.
Je to úplně jedno. Kolikrát v životě jste zažili potlesk ve vyprodaném kinosálu? Kolikrát v životě jste zapomněli, že nejste součástí příběhu? Věděl jsem, že James Cameron je bůh, ale jak k sakru může vědět, co přesně chci na plátně vidět? Tedy, přesněji řečeno, co všechno bych si přál vidět, kdybych měl alespoň desetinu fantazie co on?
Jsem rád, že s námi na filmu byla Klárka. Ve svých deseti letech má ještě naději, že jednou uvidí dokonalejší film.
Škoda Superb Combi: První dojmy
- RecenzeŽádné
Víš, kámo, není to tak dlouho, sotva čtvrt roku. Někdy počátkem letošního září jsem otevřel jeden časopis, ve kterým chlapi píšou o ženskejch a uviděl její fotku z výletu do Frankfurtu. Věděl jsem, že má starší ségru, po který jsem kdysi taky pokukoval, holka dle mýho gusta. Předek nádhernej, boční linie elegantní. Ale ten zadek, sakra! Nebyl jsem sám, komu neseděl. Ovšem ta zářijová kočka, to bylo jiný kafe. Vzadu sice ještě větší objem, ale postava mnohem vyváženější. Prostě kus. Jenže na mě moc překombinovaná a tak jsem jí pustil z hlavy.
Hele, brácho, potřeboval jsem změnu. Tak jsem se začal poohlížet po jinejch. Dokonce jsem velmi vážně koketoval s jednou Francouzkou. Její ležérní styl bych jí ještě odpustil, ale už jsem nepřekous, že se spustila s nějakým kubistickým malířem, kterej jí posunul srdce z levý strany doprostřed. Raději jsem se vrátil k tý holce ze zářijový výstavy a koncem října jsme si plácli. Čekal jsem na ní skoro dva měsíce. Bylo to úžasnejch sedum natěšenejch tejdnů, ve kterejch jsem si o ní zjistil vše. Věděl jsem, co má ráda a kde co zmáčknout, aby vše fungovalo.
V pondělí jsme se viděli poprvý naživo. Byla ještě krásnější než na obrázcích. Nemohl jsem se dočkat až si na magistrátu vyřídí povolení k trvalýmu pobytu. Včera jsem si jí odvezl domů a těšil se na příští dny nabitý emocemi. Už dva dny spolu řádíme, holka se sice občas dokáže pěkně rozjet, ale vášeň stále nikde.
Prostě chladná Němka.
100 dní s iPhonem: Ov(o)ce budoucnosti
- RecenzeS jablkem do ráje
Napsal jsem před třemi měsíci oslavný článek. Velmi, ale velmi oslavný. Bylo to jen pár dní poté, co jsem si pořídil iPhone 3GS. Prožíval jsem tehdy značnou euforii z revolučního přístroje. Byl jsem opravdu nadšený a v článku se to projevilo dosti výrazně. Po 100 dnech intenzivního používání iPhonu jsem si text přečetl znovu. A usoudil jsem, že bych článek dnes napsal jinak. Mnohem oslavněji.
Až do letošního srpna jsem měl přístroje, které se jako chytré jen tvářily. Pouze jsem s nimi telefonoval. Na ostatní věci byly použitelné velmi málo. iPhone je jiný. Dokonalé ovládání, skvělá použitelnost. Tisíce zajímavých aplikací, které lze do telefonu snadno nainstalovat. Bez nutnosti připojení k počítači. Nemá smysl dále popisovat, proč přístroj s radostí a nadšením používám desítky minut denně.
Stačí konstatovat, že euforie trvá. Ba co více. Nákup jablečného telefonu přináší další ovoce. iPhone totiž zasel semínko, ze kterého vyklíčila myšlenka rozšířit náš domácí sad. O Apple iMac.
Citroen Grand C4 Picasso: Rodinné štěstí
- RecenzeNedělní bohoslužba ve francouzštině
Mohli jsme jít normálně do kostela. Jenže v neděli dopoledne jsou chrámy mající nad oltářem nápis Škoda nebo Volvo zavřené. Ale přesně v deset nás čekal kazatel s autem majícím kapličku uprostřed. Jako předváděcí model byl připraven vůz s nejslabším dieselovým motorem 1.6 HDi (80 kW) s manuální pětistupňovou převodovkou a prostřední výbavou Dynamique. Děti si sedly dozadu, stejně jako Markéta. Tři plnohodnotné sedačky a šířka vzadu 1530 mm vzbudily nadšení ještě před nastartováním. Já se mezitím vpředu vyrovnával s fakty, že před sebou nevidím ani milimetr z kapoty a mezi volantem a čelním sklem je prostor ještě na jednu řadu sedaček. Ach Bože!
V jedné recenzi jsem se dočetl tento příměr: Citroën Grand C4 Picasso je přesně ten typ automobilu, který by si nikdy nekoupil řidič okupující levý pruh dálnice. A je to tak. Jenže účelem tohoto auta skutečně není nabízet zážitek z jízdy, ale zážitek z cestování. A z tohoto pohledu obstojí velmi dobře. O velkém prostoru na zadních sedadlech jsem se již zmínil, dvě další sedačky ve třetí řadě se mohou hodit například cestou na fotbal, do kufru se vejde bez problémů kočárek i s korbičkou, výhled z auta je díky obrovským prosklených plochám excelentní. Tak co sakra ještě taťkovi chybí ke štěstí? Stačí se držet hesla, že ve všem, co člověk dělá, se musí najít vášeň a ono to půjde.
Začněme motorem. Šup tam s nejsilnějším benzínem o výkonu 110 kW. Nabízí se pouze ve spojení se šestistupňovou automatizovanou převodovkou (BMP), na kterou jsem moc chvály nečetl. Pravdou je, že při automatickém režimu si nelze přeřazení nevšimnout (pokud nedáte včas nohu z plynu, auto cukne), ale vášeň jsem si našel v sekvenčním řazení "pádly" v poloautomatickém režimu (musíte řadit jen směrem nahoru, podřazování je dobrovolné, v případě potřeby si převodovka poradí sama). Tolik k pokusu o zvýšení zážitku z jízdy, o zvýšení zážitku z cestování by se měl postarat kupříkladu příplatkový Paket HiFi spojený s vrstvenými skly přispívajícími k snížení hluku pronikajícího do kabiny a mnoho dalších příjemností v nejvyšším stupni výbavy Exclusive.
Pane, dnes jsem zhřešil. Přestal jsem věřit v jednoho Boha.
Škoda Yeti: To nejlepší za tři roční platy
- RecenzeObjevuj nové světy s vozem Škoda značky Yeti
Víš, kámo, není těžký vyrobit auto, za kterým se otočíš. Jednou. Když ho uvidíš poprvý. Ale kumšt je vyrobit auto, za kterým se otočíš tisíckrát. Auto, jehož design je nadčasovější než láhev slavný americký limonády. Jedno takový auto se nedávno narodilo v naší zemi, v jedný obydlený zatáčce na E65. I za spoustu let tak oceníš čisté a elegantní linie hranaté karoserie, tolik odlišné od steroidních oblin asijských aut.
Hele, brácho, je mi jasný, že vnímání krásy je subjektivní. Opravdu každej nemusí poznat, že tohle auto není žádnou přetvářkou, sází na trvalý hodnoty a bude stárnout do krásy. Ale technický parametry se vokecat nedaj. Podvozek z Octavie Scout, rozchod zadních kol širší o 40 mm, pneumatiky 225/50 R17, pohon 4x4, jeden z nejlepších benzínovejch motorů. Potřebuješ snad exaktnější důkaz, že fyzikální zákony neplatí pro všechny stejně?
Nejdůležitější v životě je poznat sám sebe. Vědět o svých přednostech, přiznat si limity. Pak teprve se nebudeš stydět sám za sebe. Pak teprve si budeš moct vybrat auto, za který se nebudeš muset stydět. Před sebou samým.
iPhone 3GS: Synonymum pro dokonalost
- RecenzeJeště lepší telefon, než jste doufali
Tak prý chytré telefony! Nebuďte naivní. Neexistují. Existuje jen chytrý telefon. iPhone. Víc snad nemá smysl psát. Žádný text ani video nedokáže zprostředkovat dojmy s užíváním (myšleno doslova) tohoto přístroje. Srovnávací tabulky parametrů rozličných telefonů jsou zbytečné. Zapomeňte na ně. Existuje pouze jeden parametr. Jednotka dokonalosti. Jeden iPhone.
Že používáte telefon jen na telefonování? Pak tento text není pro vás. Kupte své Nokii 6210 novou baterii a dalších pět let novinky na poli mobilních telefonů ignorujte. Telefonujte. Třeba čtyři hodiny denně. Zbylých dvacet bude váš přístroj mrtvý. iPhone žije téměř celý den. Žije internetem, přehráváním hudby, aplikacemi. Funguje dobře, funguje rád.
Před dvaceti lety jsem snil o počítačích Apple. Nevěděl jsem proč, jen jsem tušil, že jsou jiné než cokoli ostatního. Přesně jako iPhone. Nikdy předtím, než jsem si ho pořídil, mě nenapadlo využívat služeb internetu jinak než ze stolního počítače. A teď? Sedím na pohovce u televize, pomocí aplikace O2TV si v telefonu projedu aktuální televizní program a přímo z něj se přenesu na stránky internetové filmové databáze, abych zjistil, zda má smysl sledovat vybraný film.
Číst články na webu? Děkuji, nechci. Nebaví mě hledat text mezi spoustou obrázků a reklam. V iPhonu ale dvakrát tapnu na sloupec s textem, který se zvětší přesně tak, aby zabíral celou šířku displeje (ideální je navíc otočit telefon o devadesát stupňů, text se pak otočí spolu s ním). A takový Facebook si na počítači vůbec nepouštím, ale v mobilu je to zábava, jen o něco menší než twítování.
Poslouchám ve sluchátkách hudbu z vestavěného iPodu, čtu si v telefonu články na internetu a v jednom z textů kliknu na YouTube video, které se okamžitě zobrazí na celou "obrazovku". Těsně před jeho spuštěním se automaticky pozvolna ztlumí hudba z iPodu. Stejně jako když dorazí SMS, aby se po zaznění zvukového signálu pro příchozí textovku hudba ladně dostala na původní hlasitost. Detail? Ano, ale právě podobné maličkosti vypovídají o genialitě celého systému.
Je opravdu zbytečné psát o dalších věcech, které mě v iPhonu přivádějí v úžas. Od řazení textových zpráv do konverzací (neexistují složky Přijaté SMS a Odeslané SMS), přes absenci složitých menu s desítkami vnořených nabídek až po revoluční AppStore nabízející desetitisíce odladěných aplikací, které lze stahovat zdarma nebo za mírný poplatek (placení probíhá automaticky, stačí jen při registraci zadat číslo platební karty).
Přiznám se, že kdybych pět let zpátky nepoužíval přístroje s Windows Mobile, tato recenze by nebyla tak oslavná. Teprve nyní totiž dokáži ocenit přístroj, se kterým je radost dokonce i telefonovat.
Radiohead, Výstaviště, Praha, 23.08.09
- RecenzeŽivot jako alternativa
Není větších hudebních básníků, kteří tak dokonale vystihnou ducha doby. Emocionální manipulátoři již dávno posunuli hranice toho, jak ještě může znít rocková hudba. Nikdo neumí introvertní ambientní zádumčivost tak vášnivě rozetnout nespoutanou kytarovou erupcí. Vládci hudebního vesmíru snad ani nejsou z naší planety. Pasivní inovátoři s touhou objevovat hořce veselé a sladce smutné mě za více než patnáct let stále nezevšedněli. Možná právě proto, že jejich hudba není jednoduchá, je plná experimentů a ignoruje vše, co tu bylo předtím.
Radiohead se neohlížejí. Nepotřebují vědět, zda za nimi někdo jde. Nepotřebují nadbíhat publiku. To je za ta léta zvyklé na nezvyklé, kapela své největší hity na koncertech nezahraje. Není to bezohlednost, je to pud sebezáchovy. Jen tak je možné se stále vyvíjet, jen tak lze neustrnout, jen tak je možné stále překvapovat. Radiohead jsou vždy o krok napřed. Jde jen o to, neztratit je z dohledu. Jsem šťastný, že jsem mohl být v neděli na jejich koncertě. Viděl jsem totiž budoucnost. Znepokojivou, nervní a disharmonickou, ale také plnou pozitivních emocí a nadějí.
Hannah Montana: To nejlepší z obou světů
- RecenzeVkusný kýč pro tatínky a jejich malé holčičky
Víš, kámo, pokud si vzpomínám, můj táta šel se mnou do kina jen jednou. Bylo to po lampiónovým průvodu, kdy v letním kině v listopadu při výročí říjnový revoluce promítali Princeznu na hrášku. Bylo úplně jedno, zda v tý zimě tenkrát při sledování sovětský výpravný pohádky trpěl víc on nebo já, ale podstatný bylo, že jsme ten zážitek sdíleli společně. Snažím se svejm dětem dát víc. S Adámkem tak chodím na v divizi pravidelně prohrávající chomutovský fotbalisty a s Klárkou na koncerty Ewy Farný nebo filmový cukrkandly typu Hannah Montana.
Hele, brácho, mohl bych tu napsat intelektuálně povýšeneckou kritiku, být jízlivej a cynickej. Mohl bych s filmovými kritiky elitářsky sdílet jejich závěry, že film je plytkej, nevkusnej a plnej klišé. Ale proč bych to dělal? Stejně jako většina filmovejch kritiků už nemám jedinej mléčnej zub, narozdíl od většiny diváků v sále, takže mi nepřísluší snímek hodnotit. Mnohem důležitější je, že až se jednou z malý housenky stane krásnej motýl a odletí pryč, vždycky, když se ve vzpomínkách ohlídne, uvidí svýho tátu, kterej byl stále s ní.
Třeba jako jeden z mála tatínků v kině plném maminek.
Penzion U Hrádku: Báječná rodinná dovolená na Jižní Moravě
- RecenzeNejhezčí video z naší nejkrásnější dovolené
Recept na úspěšnou rodinnou dovolenou je jednoduchý. Nejdříve potřebujete najít kvalitního partnera, se kterým zplodíte a vychováte roztomilé, vnímavé a hodné děti. Máte? Fajn, nebylo to nic těžkého, že? Ale to byl teprve začátek. Dále musíte vybrat vhodnou lokalitu skýtající spoustu zajímavých míst, kde vaše vnímavá dítka budou s nadšením vstřebávat informace. Zároveň musí vybraná destinace nabízet dostatečné množství atrakcí sloužících k dětské zábavě. Také vás napadla Jižní Morava? Správně! Jako bonus zde dostanete i nejhezčí počasí v zemi.
Stále ale ještě nemáte vyhráno. To nejdůležitější vás teprve čeká. A tím je vyběr penzionu, který vedou lidé vyznávající stejné hodnoty jako vy. Lidé, kteří přemýšlejí stejně jako vy. Lidé, kteří mají stejný vkus jako vy. Lidé, kterým chutnají stejné věci jako vám. Vyberte si proto penzion, který funguje přesně tak, jako byste ho vedli vy sami, kdybyste to uměli. My jsme ho našli. Jmenuje se Penzion U Hrádku. Další slova chvály jsou zbytečná. Raději se kochejte záběry z našeho krátkého rodinného videa obsahujícího vše, co bylo uvedeno výše.
A mimochodem, video vypadá přesně tak, jak bych ho natočil a setříhal já sám, kdybych to uměl.
Upozornění: Fotografie jídel v závěru videa nejsou ilustrační!
Windows Vista: 95 kroků zpět
- RecenzeKde udělali soudruzi chybu?
Vím, mnozí z vás mě varovali. Přesto jsem si na nový počítač nechal nainstalovat operační systém Windows Vista. Dnes toho lituji. Zatímco na starém stroji s Windows XP vše fungovalo bezvadně, práce s Vistami přinesla mnoho netušených komplikací. Ani za tři měsíce jsem si nezvykl. Možná je systém jen špatně vyladěný, možná mi jen zůstalo skryto některé nastavení, ale především práce s Průzkumníkem mi přináší skoro až fyzickou bolest.
Ve stromové struktuře chci smazat složku. V Průzkumníku ji označím a stisknu klávesu Delete. Složka zmizí. Ovšem jen zdánlivě. Stačí stisknout F5 pro obnovení a hle, složka vstala z mrtvých (nefunguje ani volba Odstranit v kontextovém menu). Samotné soubory ve složkách odstranit lze, stejně jako prázdné složky. Nechci-li tedy chodit mazat složky ke šťastnějším kolegům pracujícím s Win XP, musím nejdříve smazat všechny soubory ve složce a teprve pak se složka definitivně odporoučí do věčných lovišť.
A vůbec je pro mě práce s Průzkumníkem utrpením. Například chci soubor přejmenovat. Po kliknutí pravým tlačítkem čekám 3-4 s než se objeví kontextové menu, označím-li soubory za účelem smazání, čekám na objevení se potvrzovacího dialogu nekonečných 10 s. Otevření souboru trvá mnohdy ještě déle. Pomalost systému nechápu, v novém stroji je čtyřjádrové pentium a čtyři gigabajty operační paměti. A to jsem již dávno povypínal všechna ta vizuální vylepšení nového systému. Ani včera nainstalovaný Service Pack 2 změnu nepřinesl.
Spolu s nákupem licence na Windows Vista Bussines jsem obdržel i licenci na Windows XP. Velmi vážně uvažuji o tom, že se vrátím k osvědčenému operačnímu systému.
Rambo: První krev
- RecenzeJeden z nejlepších akčních filmů všech dob
Tvé jméno je John. John Rambo. Ve Vietnamu si byl hrdina. Pan Někdo bojující proti rudýmu zlořádu. Tvá země ti dala důvěru, pro boj proti Vietkongu svěřila techniku v hodnotě milionů dolarů. Dnes je z tebe vyvrhel a v zemi neomezenejch svobod nedostaneš ani práci nočního hlídače. V jednom zapadákově tě pak zamindrákovanej šerif zavře za potulku. Nenecháš se šikanovat smečkou obtloustlejch xenofobních strejdů v uniformách a utečeš do hor. Místní policajti však záhy poznaj, z koho si chtěli udělat živej terč. Zatímco ve svém vidlákově vládnou oni, tady ve skalách seš zákon ty. A dobře víš, že vinný je ten, kdo prolil první krev.
První dil Ramba jsem viděl před více než dvaceti lety na nějakém mejdanu. Tisící kopie s monotónním jednohlasým dabingem a kvalitou obrazu neumožňující rozlišit listí od kmene stromu, natož spatřit v jeho koruně skrytého muže. Do dnešních dní jsem tak Ramba považoval za bezduchý béčkový film. Jaká chyba! Našel jsem odvahu si pustit film z DVD a byl jsem nadšen. Minimalistické akční scény, neplýtvání náboji, skvěla atmosféra bojů jednoho zklamaného muže, který už nechtěl zabíjet, proti přesile nadšených víkendových válečníků, kteří svůj boj prohráli už dlouho před tím, než jim Rambo osudově vstoupil do života.
K udělení desáté hvězdičky z deseti chybělo jediné. Aby John na konci filmu zemřel.
Depeche Mode, 25.06.2009, Praha, Eden
- RecenzeDostal jsem jen to, co jsem dostat mohl
Pro skvělý zážitek z koncertu pod otevřeným nebem musí být splněno několik podmínek. Nejdříve potřebujete vhodného umělce pro tento styl produkce. Depeche Mode velké show umí. Dále musí vyjít počasí. Ač prakticky celý čtvrteční den pršelo, večer bylo nebe jasné, teplota lehce nad dvacet. Zatím tedy samá pozitiva.
Pro ostrý obraz a čistý zvuk musí být k dispozici prostory, které se dají dobře ozvučit a kde neplatí policejní desátá hodina. Na stadion Slavie by se tak mělo chodit pouze na fotbal, akustika na ploše je totiž příšerná a koncerty v létě končívají za světla. Výběr místa konání a termínu koncertu člověk neovlivní. Hloupé ale je, když se opakovaně podcení dopravní situace v metropoli a parkování v blízkosti slávistického stadionu.
V případě loňského koncertu Metalliky jsem přišel o první předkapelu, ze zápasu s Jabloncem, díky kterému Slavia loni získala titul, jsem neviděl první čtvrthodinu a ve čtvrtek jsem kvůli své nepoučitelnosti dokonce přišel o první tři skladby vystoupení hlavních hvězd večera. Negativa právě začala převažovat nad pozitivy.
Čtvrteční koncert Depeche Mode se tak pro mě stal jen jednou z mnoha čárek v koncertním setlistu mého života. Čárkou, bez které bych se ale jednou nemohl protleskat k přídavku.
U-jetý U-turn
- RecenzeNěkteré filmy je lepší vidět jen jako mladý a nezávislý
Na levý ruce ti chybí dva prsty. Připomínka nesplacenýho dluhu. Osedláš si svýho červenýho Mustanga ze čtyřiašedesátýho a vyprahlou Arizonou uháníš do Las Vegas, abys zachránil zbejvající prsty. Kvůli prasklý hadičce chladiče skončíš v zapadlý díře, kde nejméně bizarním stvořením je mrtvej pes ve vozejku slepýho indiána. Víš, že tohle nemůže skončit dobře. Očekáváš kulku do hlavy a modlíš se, abys to byl ty, kdo zmáčkne spoušť. Valí se to na tebe jak stádo divokejch bizonů, ale je tu ještě někdo, kdo se cejtí mnohem hůř než ty. Tím nešťastníkem jsem já, divák filmu U-turn.
Jo, těšil jsem se. Opravdu moc. Více než deset dlouhých let jsem čekal na příležitost znovu vidět film s atmosférou hustou jak poctivá mexická polévka. Barvitou podívanou, kde režisér experimentuje s diváky, jsem byl před deseti lety nadšen. Bez výhrad. Ale teď? Dočkal jsem se nervní kamery. Ostrých střihů. Detailních záběrů na rozbitá těla. Nestojím o to. Jednoduše už nechci být dvě hodiny obyvatelem městečka, kde kámen šuká cihlu, slovo "prcat" patří do slovníku spisovných slov a spolehnutí je pouze na supy kroužící oblohou.
Asi stárnu.
Ano, šéfe!
- RecenzeKruciprdel, to je člověk dle mého Gusteau
Skončila první série pořadu Ano, šéfe! Viděl jsem všech dvanáct dílů a považuji je za druhý nejlepší kulinářský vynález, hned po krájeném chlebu. Celý pořad samozřejmě stojí na osobnosti Zdeňka Pohlreicha, který ostatním kuchařům dokazuje, že za nimi ani nepřijel na šicím stroji, ani jej před podnikem nevysadil Dědeček automobil. S personálem restaurací sice mluví slovníkem Ivánka, ale nikdy jej bezdůvodně neuráží a ty správné lidi si dokáže získat na svoji stranu.
Většina dílů ukázala, jak tristní je stav tuzemských restaurací, kam se lidé nechodí najíst, ale nažrat. Kuchař zarostlý jak rezervní Kristus nebo číšník hulící na baru jak sádrový ježek. Kečup, instantní omáčky a Medailonky paní nadlesní v jídelním lístku s desítkami dalších jídel. Když do podobných podniků charismatický Pohlreich dorazí, místnímu personálu názorně předvede, jak by vypadal Dr. House, kdyby nešel na medicínu, ale vystudoval by hotelovou školu.
Prima dokázala, že i v televizní stanici IV. cenové skupiny se mezi pořady pro nenáročné strávníky může objevit něco, co si zaslouží hvězdu od Michelinu.
Mario Kart Wii
- RecenzeRychle, ale především zběsile
Držím v ruce volant. Nikterak veliký, do ruky totiž musí padnout i pětiletému dítěti. Nejdříve si střihneme šampionát. Vybíráme figurku. Zpřístupněny máme už téměř všechny, od Maria přes Yoshiho, Waluigia, Diddy Konga až po své Mii postavičky. I vozítek je již k dispozici přehršel. Rychlost, akcelerace nebo úroveň driftu jsou sice důležité parametry, ale proč soupeře nezaskočit jízdou v obskurním kočáře? Dávno máme odemčeno všech 32 tratí, je tedy z čeho vybírat. Střídavě volíme okruhy, každý máme své oblíbené.
Závodní trať ve větvích stromů je záludná. Nikdy nevíte, jakým směrem se vydá obří housenka. Jízda sopečnou krajinou je zběsilá, země se otřásá a o pády do lávových jezer není nouze. V závodě strašidelným hradem se úspěšně vyhýbám dračímu ohni a děsivě se tvářícím padajícím kamenům. V obchodním domě je důležité vydat se na správný eskalátor, jedou-li schody proti směru mé jízdy, slibný náskok ztratím. V hlubinném dole jsem ve střehu před pohybujícími se vozíky s vytěženým zlatem, již mnohokrát jsem kvůli nim spadl do propasti. Podobně jako jsem se kvůli srážce s tučňákem často vykoupal v ledové vodě.
Při skocích se vyplatí ve vzduchu máchat volantem. Díky předvedeným trikům získávám další zrychlení. Turbo je totiž základ. Získám ho na speciálních pásech, sebráním powerupu nebo dobře provedeným smykem. Ostatně, znalost trati, bravurně zvládnuté zatáčky, to je pouze nutné minimum. Rozhodují bonusy (15 druhů!) roztroušené po okruhu. Vyplatí se je sbírat. Banánové slupky zbrzdí soupeře za mnou, protivníka přede mnou sestřelím hozeným želvím krunýřem. A sakra! Někdo mi právě prsknul na čelní sklo inkoustové skvrny, pár vteřin jedu jen po paměti.
Máme natrénováno. Teď už v mezinárodním závodě České republice ostudu neuděláme. Připojujeme se do Nintendo WFC. Nespokojujeme se s kontinentálními závody, protože v Evropě již prakticky nemáme soupeře, volíme Worldwide. Několik desítek sekund čekáme, až se z celého světa připojí naši soupeři. Na globusu se představují jednotliví borci: Jukka z Finska, Frida z Mexika, 左近充 z Japonska, Vanda z Polska, Nicolas z USA a další doplní dvanáctičlenné startovní pole. Dojede nás devět, Rainbow Road je těžká, závod na nebeské duze připomíná spíše jízdu na horské dráze.
Wii ovladače jsme z plastových volantů nevyndali již týdny. Vůbec nevadí, že polovina závodníků nemá řidičák.
Müller spieva Lasicu, Lasica spieva Müllera
- RecenzeNejlepší čeští šansoniéři jsou Slováci
Víš, kámo, jsou písničky, který v komerčních rádiích ráno v osm nezahrajou. A nezahrajou ti je vlastně nikdy, protože z těhle fajnrádií hudbu neuslyšíš. Chceš-li tedy slyšet skladby, ve kterejch se smích a slzy setkají v jednom jediném tónu, poslechni si album s názvem Müller spieva Lasicu, Lasica spieva Müllera, Müller a Lasica spievaju Filipa. Müller s Lasicou vybrali písně předčasně zemřelého slovenského skladatele a pianisty Jaro Filipa, ke kterejm v době jejich vzniku oba pánové napsali texty. A aby to bylo zajímavější, písně s texty Richarda Müllera zpívá Milan Lasica a naopak.
Hele, brácho, tohle album tě může přesvědčit o tom, že k titulu mistrů světa mají než svěřenci trenéra Weisse mnohem blíž slovenští muzikanti. Mistrovské písně Jaro Filipa do hudebního vesmíru vystřelil Oskar Rozsa, který je zabalil do nových aranží. Jemně tepající elektronika, zakouřené tóny trubky, minimalistický klavír, nehitově potemnělý pěvecký projev obou protagonistů. Moderní šanson s texty, v jejichž jemné poetice a melancholii se odraží společná historie obou národů, jejichž příslušníci se ve chvíli, kdy se začne nad Tatrou blýskat, ptají po svém domově.
My sme nerozbili atóm – to je pravda a čo na tom. Skúste zrátať ľudia premilí, tie papule, čo sme rozbili. Neponúkli sme svetu Pythagorovu vetu a napriek tomu sme tu a s tým sa treba zmieriť.
Restaurace Nemocnice Chomutov
- RecenzeKam nechodí slunce, tam musí kuchař
Prošel jsem si gastronomickým peklem školních jídelen, komunistických restaurací a nádražních bufetů. Proto se přiznám, že jsem měl z nemocniční stravy jisté obavy. Ale byly zbytečné. Jídelní stůl byl vkusně upraven, omyvatelné ubrusy vykazují vysoký stupeň praktičnosti a vlčí máky a tulipány na něm vyobrazené přispívají k pohodě strávníků stejně jako jednoduché ocelové židličky s jemně polstrovaným podzadníkem, který je též omyvatelný (což ocení především strávníci s citlivějším zažívacím traktem). Palec nahoru za červenou barvu opěradel seslí harmonicky ladících s vlčími máky.
Jídlo pochopitelně nenosí číšník, stačí jen vyčkat charakteristického něžně skřípajícího zvuku plechových vozíků lomozících nemocniční chodbou. Napětí, které prožívá strávník nesoucí si svůj tác s plechovými obaly ke stolu, v žádné restauraci nezažijete. Jídlo už máte v ruce, ale stále nevíte jaké. Co se skrývá pod plechovou pokličkou? Rumpsteak s pepřovou omáčkou a ratatouille podávaný s belgickými hranolkami či Jehněčí medailonky Provencal s omáčkou Forestier, rajčatovo-žampionovým soté podávané se smaženými brambůrkami nebo snad Jelení medailonky s omáčkou Beaujolais, brusinkami, lesními houbami podávané s bramborovými kroketami?
Recenzované jídlo bylo sice na první pohled skromné, ale hned po prvních soustech jsem seznal, že ani v tomto případě sehraný tým kuchařů svoji práci neodbyl. Bramborová polévka hustá tak, že by se dala krájet, houby nejsou sušené, ale čerstvé a máslo, na kterém byly dary šumavských lesů před přidáním do polévky zlehka osmahnuty, muselo být velmi delikatesní. Určitě je to totiž to stejné, které se roztéká po jemně nakrájených bramborových plátcích hlavního chodu v podobě velmi jemného čevabčiči z mletého argentinského steaku, dijonské hořčice a svěží mladé cibulky, prvním to pozdravem jara, které po dlouhé zimě děsivých nemocničních jídel přichází do kuchyní našich zdravotnických zařízení.
Kompletní menu je navíc od neděle zdarma. Bez poplatků!
Zdeněk Svěrák: Povídky
- RecenzeSám bych to nenapsal lépe
Už na gymnáziu si Zdeněk Svěrák usmyslel, že se stane spisovatelem povídek a že je bude vydávat svázané v knížkách. Místo toho jen psal filmové scénáře, texty pro divadlo a slova k písničkám. Své dávné předsevzetí si splnil až nyní, kdy v útlé knížce vydal deset povídek napsaných v rozmezí let 1966 až 2008 (drtivá většina z nich ale není starší čtyř let).
Autor sází na pointu. To se mu daří a skutečně povídka na konci cinkne. Při čekání na překvapující vyústění příběhu se ale čtenář rozhodně nenudí. Může se pohupovat na vlnách zpěněných úžasnou schopností krásně poskládat slova za sebe tak, aby se hezky četla nebo se nechat opájet omamnou vůní lehké erotiky, kterou je většina povídek prostoupena.
“Povídka je záhon, román je pole. Vždycky jsem věděl, že pole neobdělám, ale práce na záhoncích mě lákala. Záhon není nedohledný. A při práci na něm mě zajímá nejen sázení, ale i pletí. Baví mě vytrhávání plevelu, těch slov, která dusí ta pravá. Baví mě být stručný,“ sděluje autor na přebalu své knihy povídek.
Jak já mu rozumím. Kdyby si Zdeněk Svěrák psal blog, vypadal by přesně jak ten můj. A kdybych já napsal knihu povídek, vypadala by přesně jako ta jeho.
Restaurace Chaos Chomutov
- RecenzeRatatouille jako od Gusteaua
Sedíc v chomutovské restauraci Chaos u nejlepšího stolu, u rybiček, nemohu zahájit večer jinak než předkrmem s mořskými plody. Pečené tygří krevety přelité česnekovým máslem (185 Kč) se nekonzumují lehko. S tygří velikostí krevet mám plné ruce práce. Bohužel chybí voda s citrónovou šťávou.
Před donesením dostatečně krémovité Chřestové polévky s krutóny pečenými na olivovém oleji (55 Kč) nezbývá než si jít umýt ruce. Jinak bych měl celý večer pocit, že si někdo objednal a nestačil zkonzumovat rybí prsty. Absence kyselé vody však nebyla tím hlavním, co zkazilo zážitek z předkrmu. Zatímco krevety se v salátu obsahujícím větší než malé množství mořské soli musely cítit jako doma, mně přesolený salát oživil nepříjemnou vzpomínku na plavání v mořských vlnách.
Stačil jeden film a francouzské slovo ratatouille umí vyslovovat i pětileté dítě, které ještě nezná ani obsah slova lečo. Ale pozor, do francouzské obdoby "jídla chudých" vajíčko nepatří. Zelenina, nejčastěji rajče, paprika a cibule, se jen osmaží a podusí. Ratatouille má pak šťávu. Stejně jako tato recenze nebo hlavní chod v podobě Kuřecí rolky s masovou směsí a bylinkami (165 Kč) doplněné grilovanou ratatouille zeleninou. Jistě by si pochutnal i kritik kalibru Antona Ega.
Finále obstaral dezert, kdy ve skleněném poháru uvězněné Vanilkové kuličky s horkou čokoládou (59 Kč) daly definitivně zapomenout na přesolený úvod labužnických orgií a podtrhly tak celkově výborný dojem z restaurace.
Provozovatelé restaurací se mění. Kuchaři přicházejí a odcházejí. Zdánlivě náhodně. Ale teorie chaosu naštěstí stále platí.
I v chomutovském Chaosu.
Šťastné a veselé
- RecenzeVánoční válečný film, ve kterém se nebojuje
Vánoce 1914. První válečné. Miliony mužů poprvé v životě nejsou na Štedrý den se svými blízkými. Neobjímají své ženy a nesledují ohníčky v dětských očích při rozbalování dárků. Oné mrazivé noci se na jedné frontové linii ocitají ve svých zákopech v těsné blízkosti stovky francouzských, skotských a německých vojáků. Pušky nabity, bodáky nasazeny. Z německého zákopu se však náhle ozývá vánoční píseň, vojáci ostatních národností se postupně přidávají.
Po chvíli se na neutrální půdu vydávají velitelé osvícení nejen záblesky světlic a operativně na svatou noc vyhlašují příměři. Vojáci, kteří po sobě ještě před pár hodinami stříleli se setkají, aby si popřáli šťastné a veselé Vánoce. Postupně zjišťují, že mají společného Boha, líbí se jim stejná hudba, chodí do stejných kaváren, trápí je stejné starosti a obavy a nejraději ze všeho by se na celou válku vykašlali a trávili Vánoce doma, se svými rodinami.
Film Šťastné a veselé (Francie/Německo/Belgie/Velká Británie, 2005), který v úterý večer uvedl program ČT2, ukázal nejen naprostou absurditu válečných bojů, ale nabídl i výtečnou alternativu k většině ostatních vánočních filmů, v nichž se v záplavě tlustých Santů ztrácí hlavní poselství Vánoc.
HEZKÉ VÁNOCE
Občan Havel
- RecenzeFilm o době, kdy jsme ještě měli prezidenta
"Mažu tě, bejku!," prohlásil Plukovník, šéf sparťanských fotbalových fandů, ve filmu Horem Pádem a vymazal si z mobilu kontakt na člověka, jenž se v jeho očích zpronevěřil zásadám. Díky filmu Občan Havel, který jsem nedávno shlédl, jsem si nostalgicky zavzpomínal na dobu, kdy jsme na Hradě neměli Plukovníka, ale občana s vysokou morální autoritou, člověka, který nevyvolává spory, ale naslouchá názorům ostatních a napomáhá k řešení problémů.
Na otázku, zda viděl film Občan Havel, odpověděl Václav Klaus následující: "Ne, tak ten jsem určitě shlédnout nejen nestihl, ale ani ve snu by mě nenapadlo se na něj jít podívat. Nevěřím tomu filmu, a myslím, že každý, kdo ho viděl, potvrzuje, že to není film důvěryhodný." Dovolím si, pane Plukovníku, oponovat. Filmu věřím, je pro mě velmi důvěryhodný a dávám mu, stejně jako Václavovi Havlovi, plných pět hvězdiček.
Michal Horáček: Ohrožený druh
- RecenzeŽenský hlas je nejkrásnější hudební nástroj
Víš, kámo, bylo mi tehdy málo, zhruba polovina z toho, kolik je mi dnes. Při poslechu desky V penzionu Svět jsem ale hned poznal, že takhle chutná hudba tolik odlišná od pazvuků, co se odráží, od výloh hlučných pasáží. Další desky dvojice Hapka, Horáček mě však k mé velké lítosti už tolik nezasáhly. Hudba i texty byly sice stále tím nejlepším, čím lze nakrmit nebeské jukeboxy, ale některým interpretům (Dan Landa, Lucie Bílá) jsem prostě nemohl věřit.
Hele, brácho, v životě nikdy nedostaneš všechno hned. Tahle deska totiž mohla vypadat úplně jinak. Michal Horáček původně zamýšlel CD Ohrožený druh pojmout jako setkání tří generací. Po čtyřech písních měly zazpívat Aneta Langerová, Radůza a Hana Hegerová. Bohužel, nevyšlo to. Texty Michala Horáčka jsou nejkrásnější v zrcadle hudby Petra Hapky. Tady se z mlhy světa vynoří pouze jedna Hapkova skladba. Bohužel, je to málo.
Stále tedy čekám na desku, která do několika desítek minut vměstná tisíce let života jednoho ohroženého druhu.
Petr Kučera: Jak jsem našel tu pravou
- RecenzeNa autobiografický příběh jedině do autokina!
V roce 2004 jsem se konečně opálil, když se mi založením tohoto blogu povedlo vystoupit ze stínu PK, slavného plzeňského literáta. Petr nyní vydal knižně svoji povídku Jak jsem našel tu pravou a velmi by si prý považoval, pokud by na mém blogu, který už narozdíl od Petra dosáhl světové proslulosti (zejména na Chomutovsku), vyšla první recenze na zmíněnou knihu. Mám pro jeho vtipné i zcela vážné rýmy a chřipky, básně, slovní hříčky, kreativní potoky i říčky slabost, a proto jsem si aktuální dílo malého velikána české kultury přečetl. Dvakrát.
Kniha pojednává o mladém muži, jemuž je lehce přes třicet. Po ránu už mívá pořádnou ránu a díky snídání jogurtů s aktivními kulturami se sice necítí jako kulturní barbar, ale v milostném životě se mu příliš nedaří. Dosud totiž neměl vážnou známost, jen samé veselé externistky na smlouvu o dílo, za které není nutno platit pojištění ani odvody. Petr, tak se náš mladý hrdina jmenuje, tedy doslova vytlouká klín klínem. Proto v jedné slabší chvilce kontaktuje svoji dávnou kamarádku Šárku a oba se znovu sblíží.
Po dvou letech se vypraví na společnou dovolenou do Chorvatska, kde Petr hodlá Šárku požádat o ruku. Dokonce se zaobírá myšlenkou, že na ostrově Krk počnou dítě. I když má jisté obavy, že by se Šárka mohla stát krkavčí matkou. Pohodě na dovolené nepřispívá ani krkolomná domluva s místními, personál hotelu bývá občas nakrknutý, s číšníkem si Petr dokonce šel po krku, naštěstí to srovnala krkovička na účet podniku, po které si Petr spokojeně krkl. Do osudu dvou snoubenců ovšem rázně zasáhne náhodné setkání Petra s bývalou platonickou láskou ubytovanou ve stejném hotelu.
Kniha (ukázky) se křtí v úterý 11. listopadu 2008 v kavárně U chlupatýho ducha (kousek od Národního divadla). V sedm večer. Mě tam ale nepotkáte. Budu totiž knihu právě dočítat. Potřetí.
Steak bar Route 66
- RecenzeŠvédská trojka v Mostě
Minule jsme byli v Mostě na večeři na Hněvíně. Kvalitní kuchyně, ale prostředí sterilní, strojově přesné, bez života. Naproti tomu Steak bar Route 66 v mostecké ulici Čsl. armády ve vás vzbudí řadu otázek hned po příchodu. Kresby motocyklů na stěnách sice korespondují s názvem podniku, ale kovbojské klobouky zavěšené u stropu? Bizarnost interiéru pak dokreslí doplňky z obchodního domu Ikea, kde se skutečný milovník steaků musí cítit hůře než harleyář na koncertě Michala Davida.
Švédským bludištěm se ale ráda prochází blonďatá servírka Šárka, která vybavila prostředí baru vonnými svíčkami a při objednání Steaku Šárka (165 Kč) s roztomilou bezelstností nezapomene připomenout, čím jménem se steak z kuřecího masa a lososa honosí. Jediný kuchař podniku, její přítel Tomáš, své výtvory připravuje před zraky návštěvníků a tak si lze bez obav zpříjemnit večer poctivým Tatarákem (195 Kč).
O několik dní později jsem byl v Mostě služebně, a protože byl čas oběda, setkal jsem se milým mladým párem znovu. Hotová jídla v menu nenajdete, kuchař by je nestíhal připravovat a ostatně pro to ani není prostor. I když ale nemáte čas čekat na jídlo desítky minut, hladoví neodejdete. Kruh se uzavřel a než stačila steak bar provonět svíčka z Ikey, bylo mi na doporučení kuchaře přineseno prý něco jako švédské národní jídlo.
Výběr největších hitů Kotvalda s Hložkem (večeře) a recitál Hany Zagorové (oběd) jsem ještě rozdýchal. Ale pokud by se z reproduktorů rozezněla švédská ABBA, ani chutné a vkusně vypadající jídlo by pro mě nebylo důvodem k návratu na mosteckou šestašedesátou.
Lenka Dusilová: Eternal Seekers
- RecenzeKdyž přirovnání "Bárta v sukni" nestačí
Podobně jako Dan Bárta, který se kdysi mohl na albech Alice ukřičet, též Lenka Dusilová byla ve Sluníčku především divokou rockovou kometou. Oba však za ta léta zkultivovali svůj hlas v ojedinělý hudební nástroj. Dan se obklopil muzikanty z Illustratosphere, Lenka přizvala ke spolupráci jazzovou skladatelku Beatu Hlavenkovou, soubor Clarinet Factory a básníka Bogdana Trojaka, laureáta Ceny Jiřího Ortena a výroční literární ceny Magnesia Litera.
Tak tahle deska hraje z přehrávače v autě a ty neslyšně pluješ tmou, za tím tichem slyšíš sebe a vzdalující se světla města pod horami. To ne ty, ale konejšivé zvuky klavíru hladí ženu na vedlejším sedadle, jež spí příjemně omámena vokály táhlejšími než kopec, jehož vrcholu lze dosáhnout až ve chvíli, kdy noc už čmárá stíny po zdech.
Občas se prostorem minimalistického světa klavíru a klarinetů rozezní disharmonický výlet do jazzové snu. Dosnít jej nenechají rozpustilé dětské hlasy na zadních sedačkách a auto nervózně se otírající o kamení ostrých horských hřebenů. Z moře tónů se jako ostrůvky tu a tam vynoří nádherné slovní poutače Vrávoráš na párech kopyt, jsi kámen, o kterýs klopýt nebo Ona byla hloubka a on u dna prám.
Nová deska Lenky Dusilové budiž tvou nejkrásnější navigací, se kterou i s nálepkou věčného hledače trefíš na místo, kde hudba splynula s nejkrásnější dálnicí světa.
Bohdan Sláma: Divoké včely
- RecenzeZbytečný výlet do jednoho z paralelních světů
Debut Bohdana Slámy na mě před lety silně zapůsobil. Syrový obraz zapadlé vesnice kdesi v Sudetech byl nahony vzdálen kýčovitým pozdravům z českého venkova v podobě filmů Vesničko má středisková nebo Slunce, seno a pár facek. Proto jsem se zaradoval, když jsem Divoké včely minulý týden objevil v programu České televize.
Těšil jsem se, až si připomenu atmosféru autentického záznamu ze světa, kde porcelánový jelen v říji je vrcholem vkusu, kde lokální kopie Majkla Džeksna je největším kulturním zážitkem, kde výherní automat má vyšší IQ než všichni štamgasti dohromady, kde naději na přežití dává půldecka zelené v plastovém kelímku a kde hodiny navždy zpozdily se o dvacet let.
Potvrdil jsem si, že film má atmosféru. Ale už nic jiného. Jeho děj spěje od nikud nikam, stejně jako životy jeho aktérů. Po dalším výletě do beznadějného světa divokých včel, po kterých nezůstane med ani žihadlo, už netoužím.
Nesmrtelná Octavia
- RecenzeJen jednou za život
Víš, kámo, to jak stárneš, poznáš na dětech. A na autech. Děti rostou a mění se. Ale mají-li kvalitní základ, mají-li na čem stavět, rostou z nich dobří lidé. A to samé platí o autech. Tím nejlepším, co se kdy narodilo v tuzemských automobilkách, je Škoda Octavia II, která se na právě probíhajícím pařížském autosalonu představila ve faceliftované podobě. Dokonalé se stalo dokonalejším. Sebevědomé se stalo sebevědomějším. Nadčasové se stalo nadčasovějším.
Hele, brácho, můžeš mít každej den jinou holku. Můžeš sedět každej den v jiný káře. Jednou ale určitě potkáš tu pravou, která má všechno na svým místě, kde není nic navíc a kde bys už nic neměnil. Přesně tohle zažiješ v Octavii. Věř mi. Tohle auto se pro mě stalo etalonem. U všech mých budoucích aut mě čeká srovnávání s touhle holkou, kterou budu jednou nerad opouštět. Už teď ale vím, že se o ní nemusím bát.
Octavia má totiž dobrý základ, má na čem stavět a už dávno z ní vyrostlo dobré auto.
Palec dolů pro Tomáše Baldýnského
- RecenzeNa Nově, zdá se, nemůže vzniknout dobrý sitcom
Mám rád humor Tomáše Baldýnského. Pamatuji jeho skvělý mystifikační Baldachýn na starých Novinkách, provokativní Kompost.cz, kterému nebylo nikdy nic svaté nebo břitké filmové recenze v Odvážných palcích na Radiu 1. Proto jsem si našel čas a shlédnul první díl sitcomu Comeback, kde Baldýnský figuruje na pozici kreativního producenta a je hlavním z autorů scénáře.
Přiznávám, vydržel jsem jen prvních patnáct minut. Bohužel jsem tak přišel o humor, který byl až ve druhé polovině epizody. Soudě tedy alespoň dle oslavných komentářů diváků na webu TV Nova, kde můžete jednotlivé díly nového sitcomu po(s)tupně shlédnout.
Vzápětí po otřesném zážitku ze sledování Comebacku jsem si pustil první díl druhé série sitcomu britské televize BBC IT Crowd. Takhle skvěle jsem se už dlouho nepobavil. Je až neuvěřitelné, jak vkusně si lze udělat legraci z homosexuálů a invalidů (nejlépe z homosexuálních invalidů). Jsem si jist, že přesně tak by to uměl i Baldýnský. Kdyby ovšem netvořil sitcom pro Nováky.
Vall-I: Dokonal-I film?
- RecenzeSpíše lehké zklamán-I
Nedávno jsem se rozplýval nad animákem Kung Fu Panda. Ideální rodinný film na letní odpoledne. Děj odsýpá. V každém filmovém okénku přesně víte oč jde nejen vy, ale i vaše děti. A když se náhodou vyskytne jen náznak nesrozumitelnosti, hned se na plátně najde někdo, kdo vše vysvětlí a i ten nejpomalejší divák v sále se v dějové lince rychle zorientuje. Po technické stránce je film vyrovnaný od prvního do posledního pixelu. Nic a nikdo nepůsobí rušivě. Tohle všechno v novém díle famózních tvůrců z Pixaru neplatí.
Vall-I rezignuje na příběh. Je tu jen děj. Oč je story jednodušší, o to komplikovanější je způsob vyprávění. Sebevědomí animátorů je tak vysoké, že se první půlhodinu ve filmu vůbec nemluví. Animace skvělá. Atmosféra znamenitá. Hudba povznášející. Robot Vall-I k sežrání. Stačí se dívat, přemýšlet není nad čím. Přesto to není nuda. Čím ovšem přibývá děje, tím více to přestává bavit. Když se na scéně objeví lidé, úžasná animace se přemění na pouhou animaci z Úžasňáků. Vyplatí se alespoň počkat na píseň Petera Gabriela v závěrečných titulcích.
Již dlouho se těším, až Pixar natočí film výhradně pro dospělé publikum. Prvních třicet minut Vall-I ukazuje, že animovaný ráj existuje.
V traileru se objevují záběry jen z první půlhodiny filmu. Pixar ví proč.
Kung Fu Panda
- RecenzeUž vím, co si nechám vytetovat na pravou paži
Víš, kámo, na předloktí levé ruky mám vytetováno pět písmen. Pé, i, iks, a, er. Ale na milost beru i kluky z Dreamworks. To díky Shrekovi (a kvůli tučňákům miluji i Madagaskar). Do první ligy je však vytáhla až panda. Tlustá a nemotorná panda Po, která se musí naučit kung-fu, aby zachránila Údolí Klidu před zlým sněžným leopardem Tai Lungem. Stokrát obehrané téma o outsiderovi, který nakonec porazí favorita ale samozřejmě není tím, co tento animák dělá výjimečným.
Hele, brácho, děj filmu není těžký předvídat. Charaktery jednotlivejch postav taky rozpoznáš na první pohled. Skvěle animovat dnes umí kdejací bratři v triku. Ale dát to dohromady tak, aby to bylo zábavný pro diváky co jsou v kině za rodinný vstupný, to už je po pixelech těžký. Je snadný natočit biják odkazující na desítky filmů. Snímek Kung Fu Panda jde opačným směrem. Stal se titulem, na který budou odkazovat ostatní. Zatímco další díly Shreka už nudí, tady se těším na pokračování.
Jak praví jedna východní moudrost: Věci se stávají výjimečnými až tehdy, když v jejich výjimečnost uvěříš.
Tenkrát na Západě
- RecenzePokud jste film viděli, máte smůlu. Už nic lepšího neuvidíte.
Víš, kámo, nikdy jsem nechápal rozdíl mezi westernem, kovbojkou a indiánkou. U příběhů Vinnetoua jsem se nudil, dramatické bojové scény Apačů a Siouxů jsem vždycky odzíval. Pak ale přišel jeden prázdninový večer. Téměř na den přesně to včera bylo dvacet let. Seděl jsem tehdy v přeplněném letním kině a radoval se, že jsem se dostal na nepřístupný film. Propašovaný lahváč byl dalším bonusem. Ale skutečná výhra mě teprve čekala. Tenkrát na Východě jsem dospěl.
Hele, brácho, hned úvodní desetiminutová scéna tříhodinového eposu Sergia Leoneho tě srazí na kolena a chvíli budeš lapat po dechu. Dnes už nikdo z režisérů nemá odvahu, aby pro vyprávění jednoduchého příběhu o odplatě použil styl nekonečně natahovaných téměř statických záběrů. V kombinaci s působivou hudbou Ennia Morriconeho vzniklo vskutku geniální dílo, díky kterému pochopíš, že nejvíc se dá sdělit beze slov.
Pokud by se uděloval Oscar za nejsilnější atmosféru, stačilo by vyrobit jen jeden kus.
Celosvětová premiéra filmového trháku
- RecenzeUvidíte ve vašich prohlížečích
Titul: Český Krumlov 2008
Žánr: akční rodinná komedie
Premiéra: 31.07.2008
Stopáž: 9:43 min
Kamera: Laco, Markéta
Režie, scénář, střih, produkce: Laco
Hrají: Laco, Markéta, Klárka, Adam
Hudba: Frankie Goes To Hollywood, Dave Matthews Band, Eddie Vedder, Vypsaná fixa, Banjo band Ivana Mládka, Tata Bojs, Dan Bárta
Recenze:
Talentovaný a uznávaný režisér také letos vsadil na osvědčený tým a ke spolupráci na filmu si pozval své oblíbené herce, se kterými je v kontaktu prakticky celý rok. To se pochopitelně na kvalitě filmu muselo odrazit, herci vlastně nepotřebují vést, což režisérovi dává volnou ruku při práci s kamerou, s níž se odvážně vrhá tu na bobovou dráhu, onde zase divákům nabízí strhující záběry z jízdy na tobogánu a zcela neohroženě držel v ruce kameru i při sjíždění nebezpečného jezu na Vltavě.
K silným stránkám zkušeného a kreativního režiséra patří citlivá práce s hudbou. Jen málokdo by měl tu odvahu zařadit do filmu vedle sebe píseň frontmana skupiny Pearl Jam a naivní odrhovačku Banjo bandu Ivana Mládka. Ovšem ještě odvážnějším krokem budiž objevení se režiséra před kamerou, když na některých záběrech dokonce neváhal divákům nabídnout pohled na své obnažené tělo.
Je velká škoda, že mistrovo dílo zůstane většině jeho fanoušků dostupno pouze na internetu, v technicky nižší kvalitě. Ale autor slibuje, že několik vyvolených čtenářů tohoto blogu bude poctěno projekcí v DVD kvalitě, a to navíc za osobní účasti hlavních aktérů tohoto jedinečného snímku.
OST: Cars
- RecenzeHudba tvýho života
Víš, kámo, Auta od Pixaru jsou nejkrásnějším animovaným filmem všech dob. Viděl jsem ten film častěji, než Schumi závodní dráhu z pole position. A vždycky se při pohledu na Auta o sobě dozvím něco nového. Jsem jedním z nich, Blesk McQueen je můj brácha a Sally je moje teta. Žiju v jejich světě a kromě burácení motorů mi jako rajská hudba zní také soundtrack Cars.
Život je závod. Tak na to hned v úvodu šlápni, vypalovačka Real Gone od Sheryl Crow pomůže udržet tempo. Ale jezdi fér, naslouchej písni Behind the Clouds od Brada Paisleyho a mysli na to, že jednou už tvá světla nebudou svítit tak ostře jako dnes, dobré časy nemusí trvat věčně a slunce se schová za mraky.
Znáš ten zvláštní pocit, kdy sedíš pevně připoután v autě, k nejbližšímu sjezdu z dálnice je to víc než tisíc mil, ale ty si přesto připadáš jako nejsvobodnější tvor na světě? Tak přesně tenhle pocit v tobě vyvolá také píseň Life is the Higway od countryových Rascal Flatts.
Naproti tomu píseň Our Town od písničkáře Jamese Taylora evokuje dobu, kdy se jezdilo jinak. Tenkrát silnice ještě neprotínala krajinu jako dálnice. Ale splývala s ní, klikatila se, stoupala. Auta se po ní nehnala rychle k cíli, ale aby si užila cestu.
Hele, brácho, soundtrack z Aut bys nikdy neměl vyndavat z přehrávače svýho auta. Když totiž ztratíš směr a sjedeš z cesty, pusť si skladbu Find Yourself. Bude to ideální hudební doprovod k závěrečným titulkům filmu tvýho života.
Restaurace Divadelní sklípek Chomutov
- RecenzeKvalitní představení místních ochotníků
V Divadelním sklípku historické budovy chomutovského divadla jsem byl nesčíslněkrát. Poprvé na obědě jako pionýr se sovětskou delegací, to ještě v době, kdy vrcholem odvahy kuchaře byly hranolky. Současná nová podoba restaurace je na místní poměry vkusná, stejně jako nabízené pokrmy. Alespoň co se týče jídel na objednávku, polední hotové pokrmy patří zatím jen mezi lepší standard (chodím do sklípku na oběd téměř každý den).
Večeři jsem zahájil, možná s odkazem na první návštěvu zmíněné restaurace, Ruským borščem (45 Kč). Velká a chuťově přesná porce dala zapomenout na zkušenosti z jiných restaurací, kde boršč považují za luxusnější verzi zelňačky. Temně rudá polévka mi opět připomněla, že červená řepa nemusí sloužit jen k malování knírů pod nosy strávníků ve školních jídelnách.
Odnesením prázdného talíře oválného tvaru jsem snad definitivně dal vale vzpomínkám na život s rudým šátkem kolem krku a začal se těšit na Biftek s lanýžovo-medovými bramborami, fenyklem a foie gras pěnou (375 Kč). Můj jazyk po přinesení pokrmu nevěděl, zda se má dříve mazlit s nasládlými bramborami, šťavnatým masíčkem nebo pěnou z jater překrmovaných opeřenců.
Chuťové pohárky v tu chvíli ovšem ještě nemohli tušit, že se budou muset popasovat s hutným Čokoládovým dortem s vanilkovým mascarpone a jahodami (89 Kč). Pečlivě vystavěný most slasti se překlenul nad dortem s konzistencí blížící se tabulce čokolády a pěnou jemnější než tvaroh a hustší než smetana.
Výborný dojem z nově rekonstruované restaurace podtrhl pozorný číšník, který spolu s kvalitně připravenou kuchyní dokazoval, že i na lokální divadelní scéně lze rozehrát představení metropolitní úrovně.
Restaurace Aromi
- RecenzeMůže být požitek z jídla lepší než sex?
Italskou restauraci Aromi najdete v jedné z nejkrásnějších pražských rezidenčních čtvrtí, jen kousek od náměstí Jiřího z Poděbrad. Decentní interiér bez rušivých prvků je místem, kde se chuťové buňky rády oddají vášnivým gurmánským orgiím. Strohý jídelní lístek připomene, že nejste v knihovně. Proč ostatně marnit čas čtením, když ke stolu právě připlouvá předkrm.
Tuňákové carpaccio s dresinkem z mořských ježků (295 Kč) se navzdory plachosti poupat kaparových keřů rostoucích ve Středomoří přes můj jazyk převalilo jako příbojová vlna. Chladivá chuť moře se vzápětí ostře propojila s bezchybně horkou polévkou z bílého chřestu, mozzarellou burratou a tramezzini krutony (195 Kč). Uprostřed oceánu z jemné smetany pak jako ostrov bezbřehých chutí trůnily grilované kalamáry.
K vyčištění chuťových pohárků mezi chody posloužila likérová sklenka obsahující citrónový sorbet smíchaný s šumivým vínem Prosecco, jehož šumění znělo jak vábení Sirén, a proto jsem se raději vydal na pevninu. Dal jsem tedy vale exotickým dálkám a nasměroval své smysly k chutím milované domoviny.
Jako hlavní chod jsem zvolil Grilovaná prsa z perličky s hříbkovým flanem a rozmarýnovou omáčkou (375 Kč). Maso perliček je chuťově velmi výrazné, často bývá používáno jako náhrada za zvěřinu, a proto nepřekvapí doprovod v podobě flanelu z hřibů dubových, který i přes provokativní vzhled chutnal fantasticky a voněl jak krušnohorské lesy v říjnovém ránu.
Ostatně podzimem voněl i dezert Panna cotta s hruškami a pěnou z Campari (145 Kč), který hodování důstojně uzavřel.
 |  |
 |  |
Venkovský učitel
- RecenzeOdlišný film pro odlišné diváky
Není nic krásnějšího, umí-li spolu dva lidé mlčet. A to nejen v kině. Stejně tak úžasnost hercova projevu může spočívat v mlčenlivých scénách odkrývajících nejnitěrnější pocity hlavního hrdiny. Není v tomto směru lepšího umělce. Pavel Liška. Ani jeho maximální herectví by však spolu s výtečným scénářem nestačilo na to, aby se Venkovský učitel stal nejlepším českým polistopadovým filmem. NaŠtěstí je tu režisér Bohdan Sláma.
Není kam spěchat. Pomalu budovaná atmosféra, dlouhé scény bez střihů. Po chvíli přestávám být divákem, jsem součástí děje, do kterého mě vtáhla kamera zabírající hlavní postavy z neuvěřitelné blízkosti. Jsem vděčný za ostrost záběrů. Pro slzy v očích totiž vidím rozmazaně. A to prakticky od začátku až do konce filmu. Stačí se otevřít a nechat na sebe působit emoce. Přátelství, tolerance, láska, odpuštění. Celý život koncentrován do dvou hodin.
Každý jsme jiný. A odlišnost je někdy past a někdy to je dar. Podle toho, co s tím sami uděláme.
Michal Prokop: Poprvé naposledy
- RecenzeCo se stane zítra je už dávno Yesterday
Víš, kámo, bejvávaly časy, kdy se hudba poslouchala. To tenkrát ještě holkám rostly vlasy, to bylo před tím vejbuchem. Sedmnáct let pak bylo ticho. Ale už zase prší déšť, týden má znovu sedm nedělí, svět je skvělým místem k narození a opět se žije live. V baru jménem Krásný ztráty si už za ta léta našel vlastní obraz, poslechem nové desky Michala Prokopa konečně získáš i jeho rám.
Hele, brácho, směr už máš. Až si vybereš i cestu, sedni do auta a do přehrávače vlož CD Poprvé naposledy. Nastartuj, rozjeď se a zavři oči. O zbytek se postará hudba Petra Skoumala, Michala Prokopa, Jana Hrubého a Luboše Andršta. Nemusíš se bát, ostré kytarové riffy Tě provedou serpentinami, soulové pasáže Tě zklidní na rovinkách a bluesová linka Ti pomůže v dlouhým táhlým.
A věř mi, že už nebudeš chtít zastavit.
Restaurace Don Diego Chomutov
- RecenzeKuchyně o velikosti mexického dolaru
Minulý týden jsem se dozvěděl, že se v pátek po jisté době znovu otevírá chomutovská mexická restaurace Don Diego. Dostal jsem dokonce i mobil na nového provozního, a tak jsem se zeptal, zda bude zachována mexická kuchyně. Prý ano a navíc přibudou i jídla z kuchyně evropské. Máme se ale připravit na to, že kuchyně jako místnost je nová a v pátek večer se v ní bude vařit poprvé. Ocenil jsem jeho varování a stůl zamluvil.
Hned při objednávce jsem provoznímu a číšníkovi v jedné osobě varování vrátil. Zmínil jsem se o tom, že občas na svém blogu uveřejňuji hodnocení restaurací a zeptal jsem se, zda si v této souvislosti mohu vyfotografovat jídlo. Dostal jsem svolení. Bohužel ale ještě ani hodinu po objednávce jsem neměl co fotit.
Alespoň byl čas se pana provozního zeptat, čím jiným než rychlostí (kuchyň je prý malá, sotva tři na tři metry a kuchař tak nestačí najednou uspokojovat větší množství objednávek) chtějí konkurovat jiné chomutovské mexické restauraci, ve které byla minule obsluha jediným slabým článkem. "Ničím, my k mexické kuchyni nemáme žádný vztah, nechali jsme jí tu jenom proto, že lidé jsou na ní v této hospodě zvyklí," dostalo se nám překvapivé odpovědi.
Možná i proto jsme všichni u stolu jako jeden muž svorně zůstali u česnečky a guláše s chlebem.
Koncert Hany Hegerové: Zralá, a proto dobrá
- RecenzeŠťastný, a proto zklamaný
Jsem Potměšilý host. Co napůl je, chci docela. Jako občan přísedící, jako kdejaký náhodný muž, budu soudit. Ale ne Hanu Hegerovou, kterou je nutno obdivovat i za situace, kdy v jedné čtvrthodince zapomene třikrát text. Není totiž jednoduché si pamatovat náročné texty, které by drtivá většina jejích vrstevníků měla problém i přečíst. Nechci soudit ani to, že dramaturgie koncertu byla naprosto stejná jako před dvěma lety. Stejné vtípky, stejná skladba písní. Není totiž jednoduché vymyslet něco nového, když umělkyně nevydala dvacet let řadovou desku.
Chci soudit sebe. Nepřijal jsem totiž atmosféru koncertu. Nebavily mě depresivní písně o opouštění a míjení. Chtěl jsem něco jiného. Nejšťastnější jsem tak byl ve chvíli, kdy Hana Hegerová dala prostor Robertovi Balzarovi, Františkovi Kopovi, Zdeňkovi Fišerovi a Petrovi Maláskovi, aby v její nepřítomnosti zahráli několik jazzových skladeb. Podupával jsem si do rytmu a byl ostatními diváky považován za vetřelce.
Je to paradox. Čím jsem starší, tím více přestávám Haně Hegerové rozumět. Ale možná je to jen přechodný jev.
Kryštof: Akustik Best Of Tour
- RecenzeMejdan pro pět stovek sedících
"Měl si přijet z práce dřív, teď přijedeme pozdě," vyčítala mi Markéta, zatímco jsem kroužil kolem chomutovského divadla marně hledajíc místo k zaparkování. Jenže stejně nebylo proč spěchat. Oficiální začátek večerního koncertu byl totiž o půl hodiny posunut, protože pro mimořádný zájem diváků byl přidán ještě odpolední koncert. To však nebyla jediná změna. Měli jsme lístky do první řady. Alespoň tak to bylo vytištěno na vstupence. Jenže ouha. Pro mimořádný zájem diváků byla přidána nultá řada. Neseděli jsme tedy sice přímo u pódia, ale nakonec Markéta ocenila, že je lepší mít doma jedničku než nulu.
Hvězdou večera však byl přesto někdo jiný. A právem. Charismatický Richard Krajčo se na téměř tři hodiny stal středobodem akustického koncertu kombinovaného s talk show. Na jedné straně autor posmutnělých písní, na straně druhé ohromně zábavný chlapík. A ne kvůli několika odvyprávěným veselým historkám z koncertování, to pro herce jeho formátu jistě není problém nacvičit. Jeho skutečný smysl pro humor se projevil v brilantních odpovědích na dotazy publika. Ano, čas od času se totiž v sále rozsvítilo a diváci si mohli povídat s kapelou.
Těšil jsem se na koncert. Těšil jsem se na setkání s člověkem, se kterým mě myslím mnohé spojuje. Těšil jsem se na netradičně pojatou show. Ale v tak silný zážitek jsem nedoufal.
Znám všechny ty volby bez výběru,
znám milimetry nebeských rozměrů,
znám vykřičník skrytý za důvěru.
Znám zběsilé jízdy v protisměru,
znám to ticho uši rvoucí v šeru,
znám modřiny ze srdce úderů.
BRAVO KRYŠTOF!
Městské divadlo Chomutov, 20.11.07
Pepe Lopez Chomutov
- RecenzeMexická restaurace s českou obsluhou
Už je to více než dva a půl roku, co jsem psal o chomutovské restauraci Pepe Lopez poprvé. Bylo to krátce po jejím otevření. Od té doby jsem byl v "Mexiku" několikrát, ale nikdy jsem tam nepotkal stejnou obsluhu jako při předchozí návštěvě. Myslím, že také příště mě bude obsluhovat někdo jiný. Ale začněme pěkně od začátku.
V čase našeho příchodu, kdy do páteční půlnoci zbývalo ještě celých pět hodin, bylo obsazeno jen pár stolů, ale rezervace na zbývajících dávaly jasně najevo, že Aztékové večeří až dlouho po slunce západu. Proto jsem začal zvolna a jako předkrm si objednal Molettes (59 Kč). Opečená bageta s fazolemi, sýrem a salsou byla sytá a ve většině tuzemských rodin by hravě zastala roli hlavního večerního chodu. Možná s ní měl kuchař hodně práce nebo zaspala obsluha, každopádně předkrm mi byl donesen až řádnou chvíli poté, co byly ostatním spolustolovníkům přineseny polévky.
Než jsem se tak stačil s bagetou popasovat, přistál mi na stole talíř s Burrito Tex-Mex (123 Kč). Na toho večera ojedinělou rychlost obsluhy jsem tedy doplatil tím, že tortilly plněné kuřecím masem, sýrem, kysanou smetanou a cibulí jsem ochutnal v době, kdy studená smetana byla nejteplejší částí pokrmu. Porce navíc obsahovala takové množství cibule, že s jejím spořádáním by měla problémy i parta ukrajinských zedníků, kteří by ji ovšem na rozdíl ode mě mohli zapíjet pivem. Více než čtvrt hodiny totiž přede mnou zcela bez povšimnutí obsluhy stál prázdný půllitr.
Zklamání však nemělo jméno Staropramen, ale Plantain Con Ron (65 Kč). Zákusek totiž oproti předpokladům netvořily zapečené banány s rumem, pomerančovou šťávou, mandlemi a čokoládou, ale páreček podélně rozkrojených banánů politých něčím ne nepodobným pribináčku. A k tomu se pivo opravdu nehodí. To si asi uvědomil i páreček mladých kůzlátek, který oblečen v dres jisté značky destilátu s oblibou podávaného s tonikem přispěchal s nabídkou ochutnávky zdarma. Ochutnávky koktejlu, pochopitelně.
Což bylo ovšem stále lepší, než kdyby právě probíhala Tequila party, které jsem se v Pepe Lopez kdysi zúčastnil. To bych asi teď neměl žaludek na psaní o jídle.
Vypsaná fiXa: Fenomén
- RecenzeNedoporučují tři ze čtyř psychiatrů
Víš, kámo, hned první skladba nový desky týhle pardubický partičky ti připomene, že punk není mrtvej. Ale nemusíš si běžet vetřít cukrovou vodu do vlasů, hned v dalším fláku se totiž dočkáš kytarovejch rifů ponurejch jak nádražní bufet před zavíračkou. Následující dvouminutová vypalovačka s příhodným názvem Trampolína tvejm nohám jasně naznačí co maj dělat, abys pak znaven zůstal u další písně stát v úžasu nad tím, jak lze vměstnat všechnu melancholii světa do pěti strun.
Hele, brácho, ještě než se zaposloucháš do textů, zvedni hlavu ke křemíkovýmu nebi a poděkuj digitálnímu bohu, že seslal na zem CD nosiče. Gramodeska by se ti totiž ohrála dřív, než bys stačil pochopit alespoň desetinu toho, co se básník snažil říct. Texty jsou totiž abstraktnější než Grossova upřímnost. Je to jako bych se ti snažil vysvětlit, že nový album Vypsaný fixy je lepší než ta předchozí, ale zároveň její starší desky nejsou horší než ta nová.
Jo a naskenoval jsem ti obal nový desky. Jestli tam nenajdeš alespoň čtyři fóry, tak do toho vlaku, ve kterým jedou fandové Vypsaný fixy, raději ani nenastupuj.
Divadlo Járy Cimrmana: Němý Bobeš
- RecenzeKdyž je Zdeněk Svěrák na malinách
Zaplaťpánbuh za houbovou kalamitu, která v roce 1911 postihla lesy u Liptákova. Díky tomu, že si na rukopisu Cimrmanovi hry Němý Bobeš aneb Český Tarzan jeho soused Padevět sušil houby, mohli členové Divadla Járy Cimrmana svým divákům předvést, jak těžké je z pouhých pěti procent dochovaného textu zrekonstruovat původní podobu Mistrovy hry. O její kvalitě ovšem není pochyb, recenzent si v tomto případě může všímat pouze výkonu jednotlivých herců.
Ve ztvárnění senilního Barona Waltera von Grünbach, jemuž unikly paměťové buňky do pohlavních žláz (tzv. Genitální meliorace), je Ladislav Smoljak nepřekonatelný. Také v roli faráře si nedovedu představit nikoho jiného než Jaroslava Weigla. Problém jsem však měl s postavou lékaře, kterého v Chomutově ztvárnil Genadij Rumlena. Jeho výkon nebyl špatný. Naopak, byl jsem příjemně překvapen. Jenže marná sláva, každou jeho repliku jsem si musel v duchu přehrát znovu. A to přesně tak, jak je znám v podání Zdeňka Svěráka.
Právě v tom vidím největší problém Divadla Járy Cimrmana, jehož skalní fandové znají všechny hry nazpaměť, neboť každý kus slyšeli mnohokrát. Nejednu postavu tak mají spojenou s projevem konkrétního herce, což může působit rušivě, když při živém představení alternuje jiný umělec. Zvláště v případě Zdeňka Svěráka je to hodně znatelné. Jeho projev totiž nejvíc charakterizuje Cimrmanův odkaz.
Pro sebe jsem si řešení tohoto problému ale našel. Nebudu už shánět lístky pro Milana.
foto: Franta Jančička
Ratatouille: Více než lahůdkové menu
- RecenzeV kině jako v nejlepší restauraci
Jeden z nejúchvatnějších okamžiků filmu je Janem Přeučilem předčítaná recenze restaurace, ve které krysák Remy uvařil jídlo chudých Ratatouille. Její napsání bylo pro kritika Antona Ega jistě stejně těžké, jako je pro mě popsání pocitů z filmu chutnějšího než večeře ve vybraném restaurantu. Příběh hraček, Příšerky s.r.o., Hledá se Nemo, Úžasňákovi nebo Auta, to všechno jsou jen předkrmy k té nejlepší gastronomické jízdě, kterou kuchaři z Pixaru připravili pro své zmlsané strávníky.
Tlumené barvy, vypečená hra s hloubkou ostrosti, smyslná hudba, šťavnatá animace. Už tyto přísady, které jiné filmové kuchyně vydávají za hlavní chod, by u Pixaru stačily k tomu, aby vaše chuťové buňky dosáhly orgasmu. Jenže kvalita pokrmu je přímo úměrná fantazii šéfkuchaře, a tak chuťová exploze nastane až při podávání moučníku, kdy už se zdá, že vše spěje k hollywoodskému happyendu, aby nečekaný dějový zvrat připomněl, v jakém restaurantu a kým je lahůdka servírována.
Po konzumaci Ratatouille jsem měl vlhké oči. A nebylo to tím, že by do leča někdo zamíchal pálivé papriky.
Restaurace Gulliver
- RecenzeMáte chuť na výtečná grilovaná kolena?
Kousek od kadaňského náměstí se nachází restaurace, která mi byla doporučena pro svoji specialitu – grilovaná vepřová kolena. Stůl byl zamluven na sedmou hodinu večerní, dle dohody měla být kolena servírována o patnáct minut později. Odpadlo tedy listování jídelním lístkem, a tak bylo krátké čekání na pokrm vyplněno prohlídkou interiéru restaurace, který bohužel navrhoval architekt bez fantazie. Krásný měšťanský objekt v centru města by si totiž zasloužil stylovější vnitřní výzdobu, díky které by restaurant nevypadal jako levná kavárna na periférii.
Naopak úchvatný pohled byl na přinesené koleno (170 Kč), které bylo na středně velkém prkénku obklíčeno nastrouhaným křenem, na kolečka nakrájenou cibulí, pálivými papričkami a malým jezírkem plnotučné hořčice. Kůžička byla skvostně propečená a po jemném křupnutí se na jazyku doslova rozplynula. Lehkost, s jakou se maso oddělovalo od kosti, mi vháněla slzy do očí, i když přiznávám, že velkou zásluhu na zamlženém pohledu měl čerstvý křen, který na jazyku rozpoutával bílé peklo. Ďábelský oheň v ústech však spolehlivě uhasil čerstvý a voňavý chléb. Rozdivočelé chuťové pohárky si hodinu po vepřových orgiích ještě řekly o finální pomazlení v podobě palačinky s vanilkovou zmrzlinou posypané mandlemi a zalité čokoládou (50 Kč).
K mé lítosti jsem nemohl ochutnat jistě výtečného Bernarda (26 Kč) a musel jsem se spokojit s třetinkovým lahvovým Birellem (20 Kč), který byl bohužel málo vychlazený, což jen potvrdilo fakt, že do Gullivera (728 358 812) se nechodí na pivo (již v devět byla restaurace prakticky prázdná a bez cigaretového kouře), ale především na výtečná grilovaná kolena.
Divoké vlny
- RecenzeNejlepší animák letošní surfařské sezóny
Přiznám se, že při minulé návštěvě kina jsem nejvíce odzíval trailer na Divoké vlny. Ale když mi Klárka nadšeně vylíčila, jak pozitivní recenze na tento film vyšla v Mateřídoušce, bylo rozhodnuto.
Příběh, pravda, originální nebyl vůbec. Je to stejná story jako v mých oblíbených Autech. Mladý tučňák Cody (podobně jako závoďák Blesk McQueen) se vypraví na velký závod, aby nakonec díky bývalé surfařské legendě Big Zetovi (který se podobně jako bývalá legenda automobilových závodů Doktor Hudson dlouho ukrýval před veřejností) zjistil, že v životě existují důležitější věci než vítězství. Na cestě přitom potká několik postav, se kterými prožije pár banálních akčních dobrodružství. V čem tedy tkví kouzlo Divokých vln?
Ve světě animáků platí pravidlo, že bavit se musí nejen děti, ale také jejich rodiče. Můžete použít dvojsmyslné narážky jako ve Shrekovi anebo zvolíte mnohem originálnější postup. Divoké vlny volí druhý způsob, neboť celý film je pojat jako dokument. Animovaní hrdinové dávají rozhovory, občas se v záběru objeví mikrofon nebo kolemjdoucí tučňák zamává do kamery. Autoři filmu si tak v cimrmanovském stylu mohli dovolit cokoli. Pokud by vám totiž nějaká scéna připadala hloupá, od tvůrců byste se dočkali jen pokrčení ramen s omluvou, že oni jen sbírali materiál pro svůj dokument.
A pak je tu ještě jedna věc, proč musím Divoké vlny milovat. Je to první dětský film, ve kterém zazní skladba od nejlepší kapely na světě.
Simpsonovi ve filmu
- RecenzeProč jsem byl zklamán
Simpsonovi jsem si zamiloval před zhruba patnácti lety, kdy je poprvé začala uvádět naše veřejnoprávní televize. Nevynechal jsem jedinou epizodu, ve druhé polovině devadesátých let jsem navíc hltal dnes již neexistující web, kde Kotwak podrobně a velmi zasvěceně rozebíral vtípky a odkazy každého dílu (malá ukázka). Snil jsem tehdy o tom, že bylo nebylo marné spolu s podobnými nadšenci vidět v kině pár nejlepších epizod. Dnes už však ani nevím, ve kterém čase nové epizody dávají, což ale neznamená, že jsem Simpsonovi přestal milovat. To bych nejel sto kilometrů, abych je mohl vidět v kině co nejdříve po premiéře.
Sál byl plný. Bohužel plný lidí, kteří se smáli jiným věcem než já. Jenže co chtít od teenagerů, kteří za kultovní považují jiné seriály. Pro většinu publika tak snímek Simpsonovi ve filmu byl jen kreslenou groteskou. Pro mě byl pouze příkladem filmu, který svou dobu propásl minimálně o deset let.
Linkin Park: Minutes To Midnight
- RecenzeMladým drsňákům navzdory
Víš, kámo, když tvoji miláčci vydaj desku zrovna v den, kdys v kuchyni nechal otevřený strojnický tabulky, abys rodičům zvěstoval začátek svaťáku, je výsledek tvý maturity ve hvězdách. Budeš totiž teď pár večerů s kámošema na chatu probírat, jak jde hudební průmysl do sraček, když už vyměkli i takoví tvrďáci jako Linkin Park. Přitom by se stačilo zeptat staršího bráchy, kterýmu ještě teď hvízdá v uších z toho, jak divoce to uměli v polovině devadesátek rozpálit Support Lesbiens, jejichž plakáty jsou dnes ozdobou dívčích pokojíků.
Hele, brácho, marná sláva, všechno se musí stále někam posouvat a nic nemůže ustrnout, protože stagnace je předzvěstí konce. Linkini taky stárnou, nemusejí svojí nasranost vyřvávat do světa za každou cenu a maj právo chvílema znít jako U2. Oni totiž, narozdíl od tebe, už svoji zkoušku z dospělosti mají za sebou.
Noc v muzeu
- RecenzeNejen animáky živ je rodič
Po delší době jsme byli s Klárkou v kině na hraném filmu. Noc v muzeu slibovala dospělejší zábavu, čekal jsem něco mezi Jumanji a druhým dílem Indiana Jonese. Ale už po prvních patnácti minutách filmu jsem se cítil hodně ospalý. I když jsem ve chvíli, kdy v muzeu všechny exponáty konečně ožily, přestal zívat, bavit jsem se začal až v poslední třetině filmu. A to nejen proto, že konečně dostala více prostoru překrásná mladá průvodkyně. Dobrou zprávou ale je, že děti se bavily celou dobu. Nedivím se, triky jsou věrohodné, fackovací scéna s opičkou je dostatečně dlouhá a Ben Stiller stále někam utíká, zakopává, padá a leká se.
Film stál více než 120 milionů dolarů. Ale byla by škoda jej brát jen jako historicky nejdražší reklamu na muzea.
Kabát: Corrida
- RecenzeDo hospody bez Kabátů nelez
Víš, kámo, Rejžkovi se tím v kavárně Slavia chlubit nebudu, ale tobě to povim. Poslouchám nový Kabáty. Ale no jo, já vim, neni to tak dlouho, co jsem nevěřil Vankeltovi jeho tvrzení, že "mnoho jejich textů je velice dobře a vtipně poskládaných, často se skrytým významem". Splet sem se. Hlášek typu Nasraná země chrlí tuny žhavý lávy a děti na stráních hledaj fialový krávy nebo S pravdou se šetří možná proto, aby zbyla, najdeš v každý skladbě tolik, že jich pobereš sotva půlku. Překvapivě pestrá je i hudba. Takhle nějak mohly znít Tři sestry, kdyby netrávily Na kovárně tolik času.
Hele, brácho, dokážu si představit, jak si stejně jako někdy před patnácti lety sednu v mostecký hospodě Luna k dlouhýmu stolu s desítkou místních borců a někdy před desátou, po deseti desítkách, si s nimi zapěju nový Kabáty. A tentokrát bych dlaněmi do stolu sborově plácal i já. Vždyť je to jenom rokenrol ne?
Válečné filmy do Hollywoodu nepatří!
- RecenzeHartova válka
Víš, kámo, nemít Amíci Pearl Harbor, tak dodnes netušej, jakej druh kníra byl na přelomu třicátejch a čtyřicátejch let dvacátýho století v kursu mezi německy mluvícími muži. Jenže díky nebezpečně nízko letícím japonským letadlům Zero si teď producenti z Hollywoodu osobují právo točit válečný filmy. Ale ani balík doláčů rovnající se ročnímu rozpočtu většího okresní města nezabrání vzniku takovejch hovadin, jako byl včera na čété jedna uvedenej snímek Hartova válka.
Hele, brácho, jsem ještě ochotnej připustit, že zajateckej lágr v Německu mohl na konci války vypadat jak skautskej tábor, kde zajatý americký plukovník vchází do kanceláře k veliteli tábora bez zaklepání a řadoví zajatci si stěžují na to, že jim byl promítán jiný než původně ohlášený film. Citlivá otázka rasismu v armádě zakompovaná do filmu jistě potěšila mnoho ke kabelovce načerno připojených afroamerických diváků nejednoho ghetta.
Zlí běloši totiž svedou vraždu svýho kamaráda na toho nejčestnějšího černocha, který kdy chodil po polích s bavlnou a kultivovaný fašista, jenž se naváhá pochlubit absolvováním Yalské univerzity, se uvolí uspořádat demokratický soudní proces, kde už chyběla jen Ally McBealová. Ale posledním deseti minutám filmu je možný porozumět jen vstoje a se vztyčenou americkou vlajkou.