Lidice
- RecenzeKdo nepláče, není Čech
Jsi citlivý divák. Dojímáš se i u animovaných filmů. V případě filmu Lidice ti ke skleněným očím stačí už název a ke shlédnutí traileru se odhodláš až ve chvíli, kdy doma už všichni spí. Do kina se ti moc nechce, tím spíše, že při objednávání vstupenek zjistíš, že bude plno. Ani tě proto nepřekvapuje, že místo 3D brýlí se u vstupu rozdávají kapesníky.
Bojíš se, že se utopíš v moři patosu, laciného sentimentu a národního kýče. Bojíš se, že mnohé scény ti rozervou duši a utrhnou srdce. Ještě ale nevíš, že shlédneš film, kterého si budeš moci vážit, a který patří mezi to nejlepší, co se u nás od dob Vyššího principu natočilo.
První polovinu se držíš. Není ostatně ani důvod se dojímat, vždyť zatím sleduješ jen hezký barevný film pro pamětníky, jako stvořený pro nedělní odpoledne. Pak se to však rázem zlomí. Ve filmu se začne mluvit více německy než česky. Jsi rád za titulky, protože v posmrkávání plného sálu se občas dialogy ztrácí.
Víš co se odehraje na dvoře Horákova statku. Víš jak skončí ženy a děti. Už jsi to viděl mnohokrát. Přesto tě to znovu dostane. Skutečnou nesmyslnost války si uvědomíš u záběrů, kdy vojáci třídí děti dle vzorníků barvy očí, vlasů a kůže. Zplynováním dětí na korbě náklaďáků na polní cestě za vesnicí ale film ještě nekončí.
Jeho děj totiž nepokrývá jen časový úsek osudného června 1942, ale obsáhne celou válku. Příběh jediného lidického muže, který přežil svůj osud, je mimo jiné i vyprávěním o tom, že konec války ještě nemusí znamenat konec zla.
Zůstáváš přikován k sedačce a sleduješ závěrečné titulky. Nikdy jsi neviděl, že by do jejich konce zůstalo tolik ostatních diváků. Spolu s nimi si při odchodu z kina uvědomíš, že problémy všedního dne vlastně žádnými problémy nejsou.
Festival Kefír
- Z domovaNejvýraznější kulturní událost letošního léta
Víš, kámo, pamatuji si to jako dnes. Pražské koupaliště Džbán, léto 1997. Slunce, pivo a Tata Bojs. Můj první zážitek z open air festivalů, kterých jsem v následujících letech navštívil bezpočet. Jenže s dětmi se na takové akce jezdit nedá. Poblitý pankáč válející se mezi kelímky od piva totiž patří ještě mezi ty roztomilejší festivalové výjevy.
Okoř, léto 2004. Začal jsem věřit tomu, že existují i hudební festivaly, kde si nepřipadáš jako úchyl, když se držíš se za ruku s pětiletou holčičkou. Dětské atrakce na louce vedle pódia vyplnily prostor mezi jednotlivými hudebními čísly. O rok později dětskou louku už bohužel zabraly další stánky s pivem. Pankáči se opět měli v čem válet.
Bohnice, léta 2006-2009. Nádhera. Nejlepší rodinný fesťák. Točit Mezi ploty alkoholické pivo by mohl jen blázen. U vstupu jsou sice dlouhé fronty, ale ty před plotem nečekáš, máš-li s sebou dítě v kočárku. Alternativní lidé, alternativní kultura. Alternativní zábava pro děti však postupně ubývá i zde. Zůstávají jen obligátní nafukovací hrady.
Hele, brácho, naštěstí se pár chytrých hlav dalo dohromady a vymyslelo hudební festival, kde označení "rodinný" neznamená jen dětský koutek zdarma. V Zámeckém parku v Lysé nad Labem se od 19. do 21. srpna uskuteční Festival Kefír, kde tvoje děti zjistí, že hudba zní jinak než Maxim Turbulenc nebo Lady Gaga.
Jen namátkou: Jan Budař, Vltava, Aneta Langerová, Lenka Dusilová, Xavier Baumaxa, Vypsaná fixa, Buty nebo Vlasta Redl. Jména, za která by se nemusel stydět ani festival pro lidi s dospělým vkusem. Tři dny, po které festival trvá, můžeš kromě sledování koncertů vyplnit také aktivně: IQ park, LEGO továrna, fotbalové hřiště, naučná hudební stezka apod.
Jo a ještě něčím se Festival Kefír se liší od ostatních akcí. Už jsi pochopil, proč se tato událost může směle vyhlásit za nejvýraznější kulturní akci letošního léta? Ano, protože tam bude Laco s rodinou!
Laco je velkej kluk
- Z domovaUž to má konečně za sebou
Všechno je jednou poprvý. První pusa, první cigareta, první panák rumu. Na pořadí nezáleží. Důležitý je, že všechno, co si přeješ, se jednou stane. Spěchat nemusíš. Ani ve čtyřiceti totiž život nekončí.
Nemusíš se stresovat, že spousta lidí v tomhle věku už s tím dávno skončila. Dělali to dlouho. Možná jsou tím unaveni. Možná už na to nemaj. Ale spíš je to tak, že už je prostě nikdo nechce.
A taky je spousta těch, kteří se nedočkali nikdy. Ač to maj hodně rádi a moc je to baví. Nezbylo jim, než se celej život jenom dívat. Nezbylo jim, než celej život sledovat, jak to dělaj druzí.
Tys ale věděl, že se jednou dočkáš a potkáš tu pravou... jedenáctku.
..
Laco tento víkend poprvý v životě hrál velkej fotbal.
Skutečný život není divadlo
- Jen takFotbal pro intelektuály
Víš, Máňo, už je to více než šedesát let, co jsme zakládali družstvo. Byli jsme tehdy mladí, když jsme se spolu zapomněli na jedný z čerstvě rozoraných mezí. Děti už dávno chodily do školy, když jsme konečně pochopili, že v šatně bejvalý sokolovny nemůžem bydlet věčně.
Z cihel, který zbyly z nikdy nedostavěnýho družstevního prasečáku, jsme si postavili domek a začali bejt hogo fogo. V autobusu pravidelně po žních mířícím do Národního jsme seděli za řidičem, hned vedle kulturního referenta.
Hele, bábo, nad divadlo není. Do kina jsme proto nechodili a televizi si koupili až když v jednasedmdesátým začali vysílat cyklus Hudba z respiria. Sport jsem nesledoval, můj smysl pro soutěživost stačil ukojit každoroční boj o zrno.
Ale teď, co čtu Laca (prej je něco jako opinion maker, což nevim co je, a proto nehodnotim, moje zásada), jsem se začal zajímat o fotbal. Letošní finále Ligy mistrů v televizi jsem ovšem samozřejmě nesledoval. To totiž vůbec není o kvalitě.
Raději opráším sváteční oblek z dožínek v pětapadesátým, umeju si nohy v teplý vodě a přes humna vyrazim do vedlejší vsi, podívat se na zápas okresního přeboru. Co na tom, že někteří borci si tam přes pivní cejchu nevidí na... značku pokutovýho kopu.
Já vim, že teprve tohle je skutečná kvalita. Je to totiž naživo!