Jak to máte rádi?
- Jen takOd ledna budeme mít nové televizní celebrity
Konečně pátek. Programový ředitel právě navrhl skladbu televizního vysílání na příští čtvrtletí a připravoval dokument k odeslání podřízeným. Na zdi byla puštěná plazma, samozřejmě s naladěným programem jeho stanice. Zvuk byl ztlumený. I kdyby ho náhodou zajímalo, o čem je právě na obrazovce řeč, bylo jednoduché si to domyslet. Zvukovou kulisu proto tvořil veřejnoprávní rozhlas.
Celou hodinu vedla rozšafná redaktorka Radiožurnálu roztomilý rozhovor s jedním mladým kuchařem z populárního pořadu konkurenční televize. Povídali si o rozvařených zelených fazolkách ze školní jídelny, nebo o tom, jak David Bowie vrátil polévku (nevěříte?). Kuchaři jsou dnes celebrity. Tenhle dokonce na ČT1 každou sobotu v prime timu hvězdně tančí. Jednou se třeba stane primátorem hlavního města. Taková je doba.
Pak to přišlo. Ředitele osvítila myšlenka. Proč jsou kuchaři vlastně tak populární? Protože jíme přeci všichni! Jasně. Proto má pořad o vaření každá televize. Ale co ještě děláme všichni? Blížil se čas oběda, i ředitelé mají hlad, ale přesto ještě znovu otevřel právě dokončený dokument s programovým schématem a přidal do plánu nový populárně naučný pořad. Poběží už od ledna každou sobotu večer. To prý to lidé dělají nejčastěji.
Název se nabízel sám. Kluci a holky v akci.
Přečipovaná budoucnost
- Jen takPsáno hluboko pod zemí
Můj táta to měl jako dítě snadné. Jmenoval se Adámek a bydlel v ulici Adámkova. Byl zrovna v první třídě, když se ztratila jakási devítiletá holčička a rozpoutala se celospolečenská debata o tom, že by se děti měly opatřovat čipy umožňujícími jejich lokalizaci. Bylo to v době, kdy se ještě smělo debatovat.
Nikoho nezajímalo, že na silnicích tehdy umíraly desítky děti měsíčně, a že je to mnohem větší problém než pár unesených dětí ročně. V televizních diskusích vystupovali zastánci čipování s argumenty, že nebránit pomocí moderních technologií únosům dětí je jako rezignovat na hledání léku proti rýmě, dokud se nenajdou léky proti rakovině.
Na pozadí všemožných debat čínské továrny potichu zaváděly nové linky na výrobu levných podkožních implantátů. Korupce v Čechách už byla tak rozšířená, že na přetíženou protikorupční linku se nedalo dovolat bez úplatku, takže politici rozhodli rychle a jednotně. Nastřelení malého čipu pod kůži začaly hradit pojišťovny napůl s Ministerstvem vnitra.
Děti rostly se svými čipy a na Facebooku sledovaly on-line pohyb svých spolužáků. Byla to zábava. Všichni o sobě věděli všechno, ale nikdo už nechtěl řešit, že únosů dětí naopak přibývalo. Zájemcům o mladé maso totiž stačilo jen nainstalovat aplikaci analyzující lokalizační data a počkat, až bude oběť dostatečně daleko od lidí.
Můj děda měl tehdy na začátku ještě na výběr. Žádnému ze svých třech dětí kus křemíku z třetího světa pod kůži vpašovat nedal. Táta si už vybrat nemohl. V každé porodnici byla totiž kancelář Ministerstva státního dozoru a na předporodních kurzech se dokonce někteří tatínkové učili kromě přestřihávání pupeční šňůry pracovat také s přístrojem pro nastřelení čipu.
Čekáme se ženou dítě. Parcela v bývalém hlubinném lomu nebyla levná. Ale není tu signál, nikdo nás nezaměří. Co by člověk neudělal pro budoucnost svých dětí.
Blog na draka
- Z domovaRodinná výpomoc
Říkal mi v pátek v hospodě kamarád, že prý zanedbávám blog. Ano, nepíšu, protože nemám chuť. Narozdíl od Klárky, která si již delší dobu pravidelně píše deník. Každý večer si pustí počítač a napíše pár odstavců ve Wordu. Dává nám to číst (zatím) a souhlasila s tím, že její včerejší zápisek mohu dát k sobě na blog. Aby tu nebyly jen samé fotografie, ale také nějaká písmenka.
23.10.2010 Sobota
Dneska dopoledne taťka sestavoval Matyáškovi sedačku a maminka mu dala i mrkvičku (samozřejmě z obchodu rozemletou od značky Hammi). Potom jsme pouštěli draky, ale blbé bylo, že nebyl vítr, tak nám draci vůbec nelítali. No, vlastně ten Áďovo lítal i bez větru, tak jsem si toho Áďovího draka na chvíli půjčila a úplně skvěle lítal.
No, pak když to zkoušel Áďa s taťkou, tak se ten drak zamotal do stromu a náš statečný tatínek musel vylézt na velmi vysoký strom a snažil se ho sundat. Ale ten drak byl na moc slabých větvích a tak taťka pořád na tom stromě kýval s větví a já jsem tahala za vlasec až jsme to nakonec sundali. Tatínek se nejdřív bál slézt, protože jak už jsem řekla, byl ten strom vážně vysoký.
Pak se dokonce drak roztrhl, ale jen malinko. Vlastně on vítr byl, ale někdy foukal třeba 15 sekund a pak na 5 minut foukat přestal. Potom jel taťka babičce přivézt stůl a vrátil se celý hladový, protože tam sestavoval stůl. Maminku jsem zapomněla, ta jezdila s Matyáškem celou dobu venku a dopoledne byla pěšky v Glóbusu.
Večer jsme všichni večeřeli po dlouhý době spolu. Pak jsem se já, Áďa a taťka dívali na Simpsonovi a pak šel Áďa spát a my se budeme dívat na film Kolja. Tak schválně jak se mi to bude líbit.
Lekce národní hrdosti
- Z domovaZemě Česká, domov tvůj
Pátek odpoledne. Konečně. Sundaváme z domácí nástěnky titulní stránku deníku Sport s fotografií Tomáše Rosického a titulkem Rozkaz zní jasně: Vyhrajte! Oblékáme reprezentační dresy. Tiše a s pokorou. Beze slova si navlékáme červené náramky s nápisem Česká republika Fotbal. Za oknem auta vystavujeme reprezentační šálu. Cíl cesty do navigace dávat netřeba. Na stadion Slavie trefíme už i poslepu. V autě pilujeme národní hymnu.
Před stadionem raději zapínáme GPS. Dle počtu lidí ve skotských kiltech motajících se před autem tipujeme, že se na displeji navigace jako aktuální poloha objeví Glasgow. Zřízenec před vjezdem na parkoviště přímo u stadionu vyžaduje jakousi parkovací kartičku od fotbalového svazu. Nemáme. Když se však nechá uplatit stokorunou a zvedne závoru, je jasné, že jsme v Praze. Před vchodem si necháme vyzdobit tváře českými vlajkami, protože v sukni v naší výpravě nepřijel nikdo.
Míříme na svá místa snad v jediném sektoru vyhrazeném pro příznivce domácího týmu. Přesto i zde je více než polovina diváků v modrých dresech, usmívají se na nás a přejí Good Luck. Blíží se začátek zápasu. Jsme rádi, že jsme v autě nepodcenili nácvik zpěvu české hymny. Petr Dvorský na to alespoň není sám. Skotské chorály nadšených fanoušků vděčných i za autové vhazování svého týmu se v průběhu zápasu snažíme přehlušit strohým skandováním Češi, Češi.
A Češi bojují jako lvi. Všichni. Jsme se na sebe pyšní a ochotně skáčeme, hop, hop, hop. Děláme co můžeme, na trávníku se snažíme hosty přehrát, v hledišti překřičet. Musíme. Ženeme naše borce do útoku, rozkaz přeci zněl jasně. Zdolat skotský obranný val se však zatím nedaří, hráči soupeře přijeli s deseti obránci. Dvacet minut před koncem to ale konečně přišlo. Snaha se vyplatila. Propukáme v jásot. Góóól! Na pár vteřin neexistuje v našich životech nic než pocit nekonečného štěstí.
V dětech už to zůstane.
Česko – Skotsko 1:0
Česko-Skotsko 3:0
- Jen takPřed vyprodaným hledištěm v Edenu
Ty krávo, Ivánku, v novinách píšou, že bys žasnul. Prej jako mobilizace! Kucí z ČMFS apelujou na diváky, aby si rychle koupili lupeny na páteční zápas, než je všechny vykoupěj ty mutanti ze Skotska. No ty vole to je blábol, to by jeden blil. Hele já jako nevim v jakejch žijou na svazu relacích, ale chtít za lístek skoro kapříka v situaci, kdy se klepeme vo žití, to chce víc odvahy než poslat Baroše na penaltu proti Litvě. Aby tam nakonec za Česko nebyl jen Čapoun a s ním třicet platících, to by byla celá naše režie v hajzlu.
Trochu úcty vole, kdyby jenom trochu úcty! Hele, ale voni sou mrdky i ty naši diváci. Na co tady jako kdo čeká? Ty vole ty Skoti hrajou hovno ještě dýl než my a jaký maj oddaný fandové pičo! Co si ty naši pivní kafralové bojkotem budou jako dokazovat? Ty vole to je celý jenom vo rejpání, v životě nebyli v krizi. No nic, musíme bojovat dál draku, ty kluci se musí konečně zvednout, tím víc když se nedaří a zlomí se to, když se daří a padá to tam, to umí fandit každej blbec.
Ivane, pocem, seš tam ještě? A dyť já vim, že je to bída. Viděls tu nominaci? Ty vole máme vůbec ještě kde brát? Hele, vzít toho mladýho Kadlece ze Sparty, je to dobrej nápad nebo je to blbej nápad nebo jakej je to vlastně nápad? To moh ten sparťanskej agent Bílek rači vzít toho Wilfrieda, co? Že je černej? Ale na to se vyser, Ivánku, důležitý jsou body a jedno jak už. Hele, dobře to napsal Laco, to byl dycky chytrej kluk. To je srdcař, ten to tmelí. Cože? Tys to nečet? Ty krávo.
No na tom jeho tvitru to bylo: Vstupenky na fotbal se Skotskem: 2.100 Kč, šály české reprezentace: 750 Kč, účet za benzín: 600 Kč, pocit národní hrdosti: k nezaplacení.
Koncert paní Hany Hegerové
- Z domovaNikdy jsem nebyl tak blízko
Za pár dní vyjde nová deska paní Hany Hegerové. Událost roku? Událost desetiletí? Kdepak, bude to největší hudební událost od roku 1987, kdy vyšlo zatím její poslední album Potměšilý host. Praha, Bratislava, Jablonec a Chomutov. Jediné zastávky podzimního koncertního turné. Předprodej lístků na listopadový koncert v mém rodném městě byl zahájen.
Budu sedět ve čtvrté řadě.
Škoda Octavia II: Český sen bez faceliftu
- Jen takKonec Korejců v Čechách
A je to venku. Vánoce pro české motoristy letos nečekaně začaly už prvního října. Včera totiž mladoboleslavská Škoda oznámila návrat nefaceliftované II. generace Octavie do výroby. Je zpět auto, které ani po šesti letech od premiéry neztratilo tvář. Je zpět auto s nejkrásnějšími zadními světly na světě. Je zpět auto, díky němuž nezapomenu na den, kdy jsem s ním před lety vyjel z autosalonu.
Už na pondělí jsou ohlášeny demonstrace majitelů autobazarů. Bojí se o práci stejně jako prodejci Citroenů a Renaultů, kteří dnes měli raději zavřeno, aby jejich zákazníci houfně nerušili své objednávky. Prodejci značek Hyundai a Kia pro jistotu odpojili i telefony. Není divu. Nikdo z nich totiž nenabízí kvalitní rodinný vůz se sametovým benzínem o výkonu 75 kW, šesti airbagy a klimatizací za pouhých 292 tisíc korun.
Bravo Škoda!