Škoda Superb Combi: Ocelově chladný
- TestyKomfort jako krédo
GTI, znalec aut a duší motoristů, mé auto již viděl a schválil, mohl jsem tedy recenzi svého nového vozu směle předložit široké motoristické veřejnosti. A kde jinde než na nejrespektovanějším tuzemském automobilovém serveru Auto.cz. Napsal jsem stovky slov, nafotil desítky fotografií. Vše v kvalitě, jakou si testované auto zaslouží.
Nevěříte? Tak se přesvědčte!
Zaměstnavatel nesmí špehovat zaměstnance
- Jen takZa pivo levnější a za orálek aneb Co se do Twitteru nevešlo
- Téměř třetina respondentů včerejší ankety stanice Český rozhlas 1 Radiožurnál si v souvislosti s aktuální snahou ministra Kocába bránit práva zaměstnanců na soukromí myslí, že zaměstnavatel nemá právo kontrolovat, kam jeho zaměstnanci telefonují a co si prohlížejí na internetu. Svatá pravda, souhlasím. Hned jsem si začal půjčovat soukromé telefony svých zaměstnanců a skutečně, také je vůbec nezajímalo, kam z nich volám.
- Stejná stanice dnes ráno odvysílala rozhovor s výkonným ředitelem Českého svazu pivovarů a sladoven Janem Veselým, který se chystá u poslanců lobovat za snížení spotřební daně z piva. Padaly zajímavé argumenty: "Pivo je výstavní skříní republiky", "Prezentace piva je služba státu" nebo "Páni poslanci a paní poslankyně by si měli uvědomit, že kdo skutečně to myslí dobře s lidmi této země, tak nedopustí zdražení piva!". Ten propagátor zlatavého moku nemohl být střízlivý.
- V poslední době mě pobavily dvě slovní hříčky s příjmeními veřejně známých osob. Šéf sporťáků České televize má přezdívku Blekota. Nejdříve jsem si myslel, že vznikla v souvislosti s jeho specifickým slovním projevem, ale prý jde o anglický překlad jeho jména: Černý Ota. A také už konečně vím, za co dostal svoji funkci jeden známý politik. Zaorálek.
Svědek a Roj znovu blogují
- Ze světa (internetu)Návraty dvou blogerů
Blogy, které pravidelně sleduji, objevuji tempem nižším než jeden nový kousek za rok. Někdy před Vánocemi se u mnoha mých článků objevily komentáře čtenáře s nickem Svědek svědčící o stejném pohledu na mnoho témat (politika, technika, hudba, filmy). Navštívil jsem Svědkův blog, který mě svými texty též zaujal. Bohužel poslední z článků byl již několik měsíců starý a nic nenasvědčovalo tomu, že by se autor rozhodl v psaní pokračovat.
Smířil jsem se tedy s tím, že mi budou muset stačit jeho příspěvky na Twitteru. Jenže prakticky vzápětí Svědek naštěstí usoudil, že mu 140 znaků nestačí a začal znovu blogovat. I když se bohužel zdá, že jeho návrat způsobily především volné sváteční dny, neboť ve všedních lednových dnech blog znovu osiřel, ve čtečce již Svědkův blog zůstane.
Počátkem letošního roku začal znovu blogovat také starý známý Roj. Ani on se však, jak se zdá, již nevrátí v plné síle. Twitter a Facebook tak nadále pokračují v tichém zabíjení blogerů.
Škoda umí
- Jen takPozor! Skrz naskrz reklamní článek!
V jednom z komentářů na mém blogu jsem se dozvěděl, že nastává nová éra blogování, kdy je reklama umně zakuklená v textech úspěšných bloggerů. Přesně tak! A je to opravdu dobrej džob. A co teprve v případě, kdy reklama není zakuklená v textech, ale je v článku přímo zmíněna. Ba co více, dokonce zobrazena! Tak pojďme na to.
Auto se vybírá srdcem. A tvůrci televizních reklam to dobře vědí. Každá značka, každý model má svoji cílovou skupinu. Proto je nutno do reklamy vybrat správné typy lidí a umístit je do vhodného prostředí. A samozřejmě citlivě vybrat hudbu. Na mě to funguje skvěle. Chytlavá skladba Room for More od Kris v reklamě na Roomster, snivá píseň I Try od Frameless ve spotu na druhou generaci Octavie.
Za pár dní se v televizi začne objevovat reklama, které je minimálně stejně zdařilá jako auto samo.
Také rádi konzumujete sladké výkaly?
- RecenzeKde by byl svět bez psychoanalytiků
Mám rád Johnnyho Deppa. Zvláště ve filmech Tima Burtona. A především ve snímku Karlík a továrna na čokoládu. Viděl jsem jej asi třikrát. Zas a znovu jsem obdivoval fantazii tvůrců, žasl nad přívalem gagů a záviděl autorům jejich nekonečnou řadu nápadů přetavenou do množství fantaskních výjevů. Poutavý příběh, nádherné kulisy, famózní herecký projev Johnnyho Deppa v mistrovské režii Tima Burtona. Klasika. Skvěle odvedená práce. Ovšem nic víc.
V jaké nevědomosti jsem to však žil! Naštěstí jsem prohlédl. Včera totiž vyšel v Britských listech článek, od kterého jsem se nemohl odtrhnout i přes jeho neuvěřitelnou délku (cca 18 normostran). Jan Stern v něm film rozebral do posledního detailu a nabídl vysvětlení snad každé scény snímku. Hned v úvodu se dozvídáme to nejdůležitější:
První otázka musí znít: proč továrna? Odpověď na makroúrovni je jasná, továrna v Karlíkovi zastupuje industrialitu a průmyslovost. Na mikroúrovni pak reprezentuje sféru jáství. Podstatnější se však jistě jeví motiv čokolády. Co ona znamená? Co se to dnes vyrábí v tom industriálním jádru našeho světa? Kterýže to produkt nám vytlačil z trhu absolutno, jehož se tak obával Čapek? Tak si to hezky rozeberme.
Na povrchu toho produktu je nádherně barevný obal se značkou pana továrníka Williho Wonky. Barevnost, to je vizuální kód popu, imagologie, chcete-li. Modla značky, to je jeho kód existenciální: fetišismus. Pod touto svrchní vrstvou nachází se tajuplná vrstva další: staniol. Tedy lesk, jež je symbolem idealizace, purifikace, očištění. A co je idealizováno? A proč vlastně?
Inu, to je prosté. Idealizace je nutná, neboť samo jádro produktu, sama čokoláda, není ničím jiným než hovnem, čili produktem anality, pro západ nejdráždivější pudovosti. A toto hovno je smícháno s cukrem, se sladkostí, tedy chutí v našem nevědomí připisovanou mateřskému prsu.
Kdo někdy ochutnal stoprocentní čokoládu, ví, že není ani trochu sladká. Za klíčovou pochoutku západu byla vybrána jen a pouze kvůli fekální barvě a konzistenci. Protože však zvěcněná analita má oslovovat v praxi především naši oralitu, musí být zmutována s principem ještě regresivnějším, prsním.
Tato konfigurace je klíčový vynález naší postabsolutní modernity. Toto je obsah všech našich továren, tuto pudově-utilitární, fekálně-idealizační směsku kupujeme si všichni dnes a denně v takové či onaké podobě. Tuto hostii vkládáme si všednodenně do úst.
Je jedno, zda konzumujeme zrovna televizní program, life-stylový časopis či politickou stranu. Vše je dnes čokoládou, vše převzalo její značkovo-staniolovo-cukro-hovnivou strukturu. V jádru našeho světa je zkrátka továrna na čokoládu.
Těším se, až se na film podívám znovu. A s pořádnou zásobou čokolády na stole. Raději však hořké.
Test: Škoda Superb vs. Subaru Legacy
- TestyJak dopadlo srovnání prostorných kombi s pohonem 4x4
Na stole ještě nedočtený pondělní AutoTIP. Přesto dnes nemohu odolat a kupuji nový Svět motorů. Jdu najisto. Vím, jaká dvě auta jsou ve srovnávacím testu. Kdyby jen to. Já i vím, jak to dopadne. Ano, koupil jsem ten časopis právě proto, že vím. Jenže tak snadné to není, do přečtení posledního odstavce pětistránkového testu si nejsem jist, zda jsem za nejprodávanější tuzemský automagazín neutratil peníze zbytečně.
Nejdříve design. Srdcaři volí Subaru, lidé s estetickým cítěním Škodu. Při pohledu na palubní desku už ani být srdcařem nestačí. V ergonomii uspořádání ovladačů a přístrojů Superb nemá široko daleko konkurenci. Stejně jako ve velikosti zavazadelníku. Dobrý začátek pro českou značku. Ale pozor, test zdaleka nekončí. Ač je Japonec užší a kratší, nabízí posádce více vnitřního prostoru.
Konečně se jede. Další plusové body pro Legacy s dvoulitrovým boxerem v naftě. Ač by teoreticky na 125 kW TDI CR v Superbu neměl stačit, v praxi je to obráceně. Nepočítaje lepší kultivovanost, zvukový projev a spotřebu čtyřválce od Subaru. Škoda ovšem kontruje kvalitnější převodovkou, kdy vše funguje naprosto lehce a přirozeně, kdežto řazení Legacy je příliš vzdorovité.
Testují se čtyřkolky. Vyráží se proto na letištní plochu pokrytou pěticentimetrovou vrstvou sněhu. Mezi kužely zasahuje stabilizační systém Škody příliš brzy, Subaru se mezi kužely proplétá s větší jistotou a dává více vyniknout schopnostem pohonu všech kol. Z pohledu komfortu jízdy mezi oběma vozy není rozdílu, snad až na nižší aerodynamický hluk Superbu.
Vyhrát však může pouze jeden. Vy už teď, stejně jako já, vítěze znáte.
Avatar 3D: Nic pro filmové intelektuály
- RecenzeMy ostatní ale hýkáme nadšením
Jasně. Také jsem kdysi chodil výhradně na artové snímky a pohrdal dabovanými tituly. Film musel mít náročný děj, který nebylo možno jednoznačně rozklíčovat ani po dvou celovečerních kavárenských debatách. Teď se ale chci bavit už v kině. A dnes, po bezmála čtyřiceti letech chození do kina, jsem viděl nejzábavnější film svého života.
Avatar. Čekal jsem něco velkého. Načetl jsem si o tom hodně. Nemohl se dočkat. Ale kurva, tohle jsem vážně nečekal. Téměř tři hodiny jsem nehnutě seděl a zíral. Přál jsem si, aby ten nádherný výlet neskončil. Můžete si říkat co chcete. Třeba že děj je prostinký, film vykrádá už stokrát viděné, nebo že se příběh veze na populární ekologické vlně.
Je to úplně jedno. Kolikrát v životě jste zažili potlesk ve vyprodaném kinosálu? Kolikrát v životě jste zapomněli, že nejste součástí příběhu? Věděl jsem, že James Cameron je bůh, ale jak k sakru může vědět, co přesně chci na plátně vidět? Tedy, přesněji řečeno, co všechno bych si přál vidět, kdybych měl alespoň desetinu fantazie co on?
Jsem rád, že s námi na filmu byla Klárka. Ve svých deseti letech má ještě naději, že jednou uvidí dokonalejší film.